Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

Princezna a svatební dort

14. května 2018 v 11:06 | Veru K. |  Pohádky na přání
pro Kačenku a Kubíka Š. ze Lhoty


Kdesi daleko, dobře ukryté před okolním světem, se nacházelo diamantové království. Diamanty byly všude. Byla tam diamantová pole, diamantové řeky, diamantové hory. Stál tam také diamantový zámek. V tom zámku žila krásná princezna. Princezna se měla zítra vdávat za hezkého a chrabrého prince, přesto byla tuze smutná. Přála si mít na svatební hostině krásný velký třípatrový dort. Ale copak to jde, upéct dort z diamantů?

Proto se princezna vypravila do diamantového lesa za starou čarodějnicí Lektvarýnou.

"Co tě ke mně přivádí, princezno?" zeptala se baba, když princeznu dovedla dovnitř do své strašidelné chýše.

"Přála bych si dort. Krásný, velký, svatební, ale hlavně dobrý," odpověděla princezna.

Lektvarýna se zamyšleně zatahala za chlup trčící jí ze šeredné bradavice na bradě. "Hmmm a copak mi dáš, princezno, když tvé přání splním?"

"Svůj diamantový prstýnek," odpověděla princezna. "Nebo diamantové náušnice."

Lektvarýna zavrtěla hlavou. "Nech si své diamanty, princezno, vždyť jsou všude, kam se jen podíváš. Když ti tvé přání splním, osobně mi i s princem přinesete kus dortu ochutnat."

Když princezna přikývla, Lektvarýna vytáhla starou hůlku, máchala s ní na všechny strany a při tom si brblala nějaká zaříkávadla.

A pak se začali dít divné věci. Před princezninýma očima se rozestoupily stěny chýše a za nimi se objevil statek s chlévy a kurníky. V ohradách se pásly krávy. Po dvorku pobíhaly slepice. Vedle statku se objevilo nevelké pole a na něm stál modrý traktor.

Lektvarýna princezně řekla. "Tohle je kouzelný statek a kouzelný traktor. To, co jinde trvá celý rok, zde se stane za pouhý den. Za jeden jediný den dokáže traktor obdělat celé pole. Zorat, zasít obilí a cukrovou řepu i sklidit. Z obilí se umele mouka, řepa se zpracuje a vyrobí se z ní cukr. O ostatní ingredience potřebné k upečení dortu se postarají zvířata na statku."

Princezna údivem otevřela pusu dokořán. Traktor nelenil a začal pracovat, vesele si jezdil po poli, oral, sel a v pozdním odpoledni už sklízel úrodu. To, co sklidil, odvezl modrý traktor do mlýna, který se vedle statku zčistajasna objevil.
Cukrovou řepu traktor odvezl do malého kouzelného cukrovaru. Cukrovar se chvilku otřásal a nadskakoval a za chvilku už z něj vypadl pytel plný cukru. Traktor ho odvezl před princeznu. Z mlýna vyšel mlynář s pytlem plným mouky. Ze statku vyběhla statkářka a podávala princezně vejce, mléko, smetanu i tvaroh. Statkář donesl koš plný ovoce.

Jakmile byly všechny ingredience nutné pro přípravu dortu před princeznou vyskládané, statek, pole, traktor, mlýn i cukrovar zmizely a stěny chýše se opět spojily v neprostupnou zeď.

Lektvarýna opět zamáchala hůlkou a před princeznou se objevil diamantový kočár tažený diamantovým spřežením. Ze sedátka vedle kočího seskočil lokaj, všechny pytle, džbány a košíky naložil do kočáru. Potom podal princezně ruku o pomohl ji do kočáru také. Princezna vystrčila hlavu ven z okénka a pohlédla na Lektvarýnu.

Čarodějnice jí pověděla: "Jen ujížděj princezno a vše co máš s sebou nech dopravit do královské kuchyně. Pracuje v ní mladá kuchtička ze sousedního království. Ta bude vědět, jak upéct opravdový dort na diamantovou hostinu. Poradí ostatním, co mají dělat."

Kočí práskl bičem a kočár se rozjel. Lektvarýna za ujíždějícím kočárem volala. "A nezapomeň, princezno, co jsi mi slíbila."

"Nezapomenu," křikla na babu princezna.

Během chvilky byl kočár na zámku, lokaj donesl všechny věci, které sebou vezli do královské kuchyně a kuchaři v čele s mladou kuchtičkou ze sousedního království, se pustili do díla. Pracovali celou noc, aby dokázali splnit princezně její největší přání a upéct krásný třípatrový svatební dort.

Když ráno kohout zakokrhal, princezna radostně vyskočila z postele. Dnes byl její velký den.
Svatba to byla krásná. Princezna byla oblečená do bílých šatů zdobených diamanty, z korunky na hlavě jí povlával hedvábný závojíček. I princovi to ve slavnostních šatech moc slušelo. Svatební obřad se konal v diamantovém kostele a hostina pak v zahradách diamantového zámku.

Princezna s princem seděli v čele dlouhého svatebního stolu a princezna se rozhlížela na všechny strany. "Kde je?" ptala se. "Tak kdepak je?"

A pak to mezi svatebčany obdivně zašumělo. Z královské kuchyně právě dva kuchtíci vynášeli nádherný velký svatební dort. Byl zdobený růžičkami, srdíčky a holubičkami. Na samém vrcholu stály figurky prince a princezny oděných do svatebních šatů.

"Áááách," vydechla princezna, "přesně takový jsem si přála." Pak se radostně se rozesmála. Princ a princezna dort rozkrájeli a každému ze svatebních hostů kousek nabídli. Ten největší kousek položila princezna na diamantový tácek a něco pošeptala svému ženichovi.

Oba, ruku v ruce, nasedli do kočáru a rozjeli se do diamantového lesa. Lektvarýna už na ně čekala.

"Nezapomněla jsem," špitla princezna. "Děkuji, že jsi mi splnila mé největší přání," a podala staré čarodějnici kousek svatebního dortu.

Čarodějnice se usmála a ochutnala. "Hmmmm, ten je ale dobrý," zamručela a dort si odnesla do své chýše, aby ho tam v klidu snědla.

A princezna? Ta na svůj svatební dort celý živost vzpomínala a o tom, jak k němu přišla, vyprávěla svým dětem a vnoučatům. Ti zase o princezně a dortu vyprávěli svým dalším potomkům a myslím, že si tento příběh vyprávějí ještě dnes.

 

Hele, koukej, já se mám - do dvaceti počítám !

10. května 2018 v 12:01 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Dvě jsou ruce,
na nich deset prstů mám,
koukej na mě, jak je spočítám.

JEDNA, DVA, TŘI, ČTYŘI, PĚT…
…v poledne mám vždy oběd.
ŠEST A SEDM…pak jdu před dům.
OSM, DEVĚT… je tam medvěd.
Na strom před ním vylezu,
tím ho pěkně převezu.
DESET metrů do výšky,
hodím po něm tři šišky.

Do deseti umím hladce,
odněkud med voní sladce.
Medvěda to odláká,
Vojta na mě huláká.
Deset to je jako nic,
do dvaceti čísel víc.

Já se ale nezaleknu,
do dvaceti čísla řeknu.
Umím já to vpořádku,
popředu i pozpátku.

JEDENÁCT, DVANÁCT... to je snadné
TŘINÁCT, ČTRNÁCT... Vojta spadne.
PATNÁCT, ŠESTNÁCT... říkám lehce
SEDMNÁCT, OSMNÁCT... přistál měkce.
DEVATENÁCT a pak DVACET,
Vojto, nebudem se k tomu vracet!

POHÁDKOVÁ BALADA

27. dubna 2018 v 10:22 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Tak to prostě musím Usmívající se . Tuto Pohádkovou baladu, mou jedinou veršovanou pohádku, jsem psala opravdu hooodně hodně dávno, na konci druhého stupně základní školy. Když jsem ji našla, vyvalily se na mě vzpomínky, jak jsem seděla u psacího stolu, o který jsem se dělila se sestrou, okusovala pero a sledovala z okna projíždějící tramvaje a auta. Přesto jsem je nevnímala, neslyšela. Hledala jsem ta správná slova, správné rýmy, a proto sem dám baladu neosekanou, neupravenou, tak jak kdysi, v prehistorii mého života, vznikla.


POHÁDKOVÁ BALADA

Znám jeden dům, tam v houštinách,
kde vlci dobrou noc přichází ti dát.
Znám jeden dům, už je to dávno tak,
kam já a hlouček dětí chodily si hrát.

Byl to pro nás hrad,
v těch našich hrách,
kde sídlil drak
jménem Bouřlivák.

On velký byl a šel z něj strach,
z tlamy mu oheň sálal a létal si jak pták.
Tu a tam princeznu k obědu si dal
a ze smutku králů se jen radoval.

Jeho zloba přesahala všechny meze
a tak lovil lidi jak kus zvěře.
Každý v celé zemi se ho bál,
jenže on se tomu všemu jenom smál.

A v dálné zemi si žil chuďas Jan.
On byl jen kmán však srdcem ctnostný pán.
To málo co měl ještě chudším dal
a po krásách světa toulal se sám.

Teď zpátky k drakovi. Co ten vyvedl dál?
Nebudete tomu věřit, ale on se zamiloval.
Tou šťastnou byla Sarafína - krásná panna.
Bylo jí poručeno, aby za draka se vdala.

"To bych si radši oči vyplakala
a svého života se navždy vzdala,
než bych si draka za muže vzala,"
řekla panna.

Drak uslyšev to, rozlítil se celý:
"Já nikdy nevzdám se takovéhle ženy.
Však za tuto urážku bude pykat vaše zem.
Teď zjistíte, proč Bouřlivákem jmenuji se jen."

To dořeknuv, nad zemí stahovat se počla mračna.
Ptáte se, kde v té chvíli nacházel se chrabrý Jan?
Ten sotva co ta krutá bouře začla,
přímou cestou za drakem se dal.

Draka spatřil u hradu, jak plačky rozjímal.
"Proč jsem tak krutý?" sám sebe se ptal.
"Byl to snad knížete pekel škodolibý dar?
Proč tam kde já jsem, je jen stesk a zmar?"

Tu z křoví vystoupil náš Jan a zvolal:
"Za to si, draku, můžeš jen ty sám.
Kdybys trochu chtěl, mohls hodný být.
Teď přišel ten správný čas všechno napravit."

V tom zlý drak na Jana se pousmál.
Jako by tím pousmáním slunce přivolal.
Tak se zlý drak hodným navždy stal
a Jan krásnou Sarafínu za ženu si vzal.

Za takového muže byla panna ráda,
a proto se z toho radovala a nebyla sama.
Radoval se z toho všechen lid.
Vždyť teď už navždy pokoj budou mít.

Sám drak byl rád, na to vemte jed.
Vždyť místo ohně tek mu z tlamy med.
A jak to tak bývá, tím pohádky je konec,
na dobrou noc vám zazvoní můj pohádkový zvonec.

 


ŘÍKÁME SI - Pro všední dny

24. dubna 2018 v 7:33 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Botičková


Na dvě malé nožičky,
nazuju si botičky.
A co potom udělám?
Na cestu se s nimi dám.
Jeden krůček jako druhý,
na to se ty botky hodí.
Ťapy, ťapy, ťap.
Šlapy, šlapy, šlap.


Járýnkova mlsná 😊

Járo, Járy, Járýnku, kde máš svoji maminku?
V kuchyni je maminka, buchty sladké peče.
Jaké budou Járýnku, až otevřeš pusinku?
Tvarohové, povidlové, makové…než však budou hotové,
čas se strašně vleče.


Marůdková


Horečka mi tělo sžírá
A trápí mě kašel, rýma.
Hepčí, hepčí, hepčí,
Zítra to snad bude lepší.



Plenková

Táto, tati, tatínku,
Mám pokakanou prdýlku.
Že jako ty jsem chlapeček,
tak přebal mi ten zadeček.

KROKODÝLEK

20. dubna 2018 v 7:31 | Veru K. |  Dětský koutek aneb z chytrých dětských hlaviček
Krokodýlek
Jaroslav Koča, 9 let



Jednou na jaře se v Africe narodil maličký krokodýl. Byl to kajman a jmenoval se Kroky. Hned od narození byl hrozně zvědavý. Byl zvláštní tím, že měl modrou tečku na oku, na čumáčku měl modrou skvrnku a taky měl modrou skvrnku na konci ocásku.

Jednou se zatoulal na staveniště a to byl malér. Odchytl ho dělník. Dělník ho dal do auta. Kroky se snažil dostat z auta ven, ale nešlo to. Dělník ho odvezl k lovcům. Lovci se ho ptali, kde vzal takhle krasné mládě kajmana. Dělník řekl, že ho našel na staveništi. Hned, co to do řekl, kajmana jim dal a odjel.

Lovci ho prodali do zoo. V zoo ho dali k ostatním krokodýlům. Kroky se bál albínů, protože byli velcí a bílí. Kroky se snažil rozbít sklo, ale nešlo to. Když bylo krmení, ošetřovatel vyndal Krokyho a chtěl mu dát jídlo. Ale Kroky ho kousl, pan ošetřovatel ho upustil a Kroky utekl ze zoo k řece.

Když byl u řeky, tak skočil do vody a plaval směrem k letišti. Když byl na letišti, šel do oddělení, které odlétá do Afriky. Všichni chodili do druhého letadla. Kroky taky. A tak odletěl. Let trval čtyři hodiny. Když letadlo přistálo, Kroky utíkal domů k řece.

ŘÍKÁME SI - Na dobrou noc

18. dubna 2018 v 7:16 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Uspávanka

Už nám skončil další den,
tak přivoláme krásný sen.
Proto si tě během chvilky,
zabalíme do peřinky.
Pomazlíme, pohoupáme,
na čelíčko pusu dáme.
Pak přečteme pohádku,
o unaveném děťátku.



Na dobrou noc


Spinkej, broučku, zavři oči,
představ si, jak svět se točí.
Nech si dneska v noci zdát,
o tom, kdo tě má moc rád.
Ráno až se probudíš,
Budeme si spolu hrát.



Ukolébavka
Spinkej, spinkej … (Járýnku, Kubíčku, Terinko,….)
Srdíčko mý zlatý.
Maminka tě miluje
a tatínek taky.
Spinkej, spinkej, sladce spi,
Ať se ti zdaj krásné sny 😊 .

STATEČNÝ RYTÍŘ MIREČEK

16. dubna 2018 v 18:58 | Veru K. |  Pohádky na přání
napsáno pro chrabrého rytíře Mirečka P. z Dobřan
V jednom malém poklidném městečku stál domeček a v něm bydlel malý chlapeček Mireček, s ještě menší sestřičkou Lelinkou, s maminkou a také tatínkem.

Mireček byl velmi chytrý, šikovný, veselý a výjimečný kluk. Měl rád dinosaury a duchy, rád stavěl lego, skákal na trampolíně nebo venku jezdil na koloběžce či odrážedle. Také často chodil na procházky a dlouze pozoroval všechny ty úžasné věci, co se kolem něho odehrávají.

Byl to takový malý, statečný rytíř, který dělal mamince a tatínkovi jenom radost. Když však byl ještě malé miminko, tajně, zcela nepozorovaně, se k němu připlížila zlá sudička. Jmenovala se Dysfázie. A protože je to velice škodolibá baba, Mirečka tehdy začarovala a ukradla, poztrácela a zamíchala mu v hlavičce všechna slovíčka.

Mireček teď proto velmi málo mluví. Tolik by toho chtěl mamince, tatínkovi i sestřičce povědět, ale tak špatně se mu hledají slova, pletou se a šmodrchají.

"Tak to tedy ne!" dupla si Mirečkova maminka rozzlobeně nohou, když zjistila, že je její chlapeček začarovaný. "Ty jsi přece můj rytíř, Mirečku! A pravý rytíř, ten se umí poprat s kýmkoliv, třeba i se zlou sudičkou. Budeš s tou babou bojovat!"

Mireček hrdě napřímil ramínka a přikývl. Byl to přece statečný kluk.

Maminka ale věděla, že úplně sám si Mireček se zlou sudičkou neporadí. Bude potřebovat pomoc. Proto odvedla Mirečka na jedno velice zvláštní místo. Byla tam čekárna, kde se mohl Mireček s maminkou posadit a také dveře, na kterých se blyštěl prapodivný nápis LOGOPEDIE.

Maminka vysvětlila Mirečkovi, že za těmi dveřmi sedí hodná víla logopedka, která naučí Mirečka spoustu kouzel, aby mohl se zlou sudičkou Dysfázií bojovat a porazit ji.

"Těší mě, Mirečku," přivítala hodná víla malého chlapce, prohlédla si ho a pak mávla svou kouzelnou hůlkou, aby vyčarovala několik listin. Byla na nich napsaná slova, velká spousta slov a také obrázky.

"Jsi statečný rytíř, Mirečku, když ses rozhodl porazit zlou sudičku," prohlásila víla. "Proto ti dám kouzla, která ti v tvém boji pomohou. Ale musíš se je naučit zpaměti a už je nikdy nezapomenout. Troufáš si na to?"

"Ano," řekl Mireček hrdinně.

Hodná víla mu tedy vysvětlila, co vše je třeba udělat.

A tak malý chrabrý rytíř Mireček začal bojovat. Každý den plnil spoustu důležitých úkolů. Ale nezapomněl se při tom bavit a radovat se ze života. Cákat se se sestřičkou v bazénu, pouštět vláčky po kolejích, kopat do míče. Vždyť svět je plný radostí.

A jak Mireček postupně překonával všechny překážky, začalo se ukazovat, že čáry zlé sudičky začínají ztrácet na síle. Podle rady víly logopedky totiž neustále hledal a sbíral, za pilné pomoci své maminky, tatínka a sestřičky Lelinky, poztrácená slovíčka.

Ty pak jako korálky navlékal na dlouhý náhrdelník slovní zásoby. Až bude náhrdelník plný, zlá sudička Dysfázie bude poražena.

A protože malý Mireček je pravý rytíř a statečný hrdina, určitě vyhraje velice brzy. Nemyslíte?

__________________________________________________________________________________________________________
A jak si vede Mireček ve svém boji právě teď? To můžete průběžně sledovat na blogu Ticho v domě - není pro mě: http://zijemepotichu.blog.cz/
Ten Mirečkova maminka založila, aby zde mohla sdílet materiály, postupy učení, učební pomůcky a jiné věci s dalšími maminkami, jejichž děti zlá sudička Dysfázie taktéž začarovala. Třeba tím pomůže k rozvoji nejen svému Mirečkovi, ale i dalším výjimečným klukům a holčičkám ❤ .

ŘÍKÁME SI - Denní Hygiena

13. dubna 2018 v 7:50 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Všechny maminky to jistě potvrdí Smějící se. Od chvíle, kdy si přineseme z porodnice ten maličký uplakaný uzlíček, se vše ve dne v noci točí jen a jen kolem něj. Je to nekonečný maraton kojení, přebalování, uspávání.

Jak miminka rostou, přidává se hraní a další činnosti a denní program se stává rozmanitější. V batolecí době si už více všímáme, jak naši drobečci spontánně reagují na zvuky a rytmus, a to je chvíle, kdy zařazujeme do programu dětské písničky a jednoduché říkanky.

U nás doma byly a stále jsou říkanky na denním pořádku, ale zásoba těch, které jsem znala a pamatovala si, se brzy vyplýtvala. A tak bylo nutné si nějaké nové veršovánky vymyslet.

Pro inspiraci dalším maminkám tedy zařazuji do Rubriky Básničkování seriál ŘÍKÁME SI, kde najdete krátké říkanky vymyšlené pro mé tři děti. První vám představím ty, které jsme si říkali nejčastěji, protože se týkají činností denní hygieny jako je koupání a čištění zubů. Ale také stříhání nehtíků, protože tahle činnost byla u mých dětí obzvláště neoblíbená a bez pláče se většinou neobešla. Krátká říkanka je při stříhání vždy zabavila a odvedla pozornost Mrkající .



Čištění zoubků


Čistím zoubky, čistím,
tím si zdraví jistím.
Když si budu zoubky čistit,
budou jako perličky.
Když na mámu usměju se,
Bude zářit zoubek každičký.



Koupání


Na tvou hezkou hlavičku,
dám šamponu trošičku.
Namydlím ti tvoje vlásky,
voní jako sedmikrásky.
Namydlím ti tělíčko,
jsi mé mydlinkové štěstíčko.



Stříhání nehtíků



Šmiky, šmiky, šmik,
nehty ti vzal kominík.
Pak je hodil do komína,
kde je našla meluzína.
Šmiky, šmiky, šmik.

UČÍME SE DNY

11. dubna 2018 v 7:17 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky



POZTRÁCENÉ DNY

Týden venku zakopl a rozsypal své dny,
prosím vláčku jeď a všechny vyzvedni.
Jede vláček po kolejích, velký úkol má.
Rozhlíží se všude kolem, dny v týdnu hledá.


První je vždy PONDĚLÍ, to každé malé dítě ví.
ÚTERÝ je jako druhé, kdepak asi vidět bude?
Další na řadě je STŘEDA, najít by ji bylo třeba.
ČTVRTEK to je čtvrtý den, schovává se pod dubem.
Pátý musí najít PÁTEK, ať v tom týden nemá zmatek.
Pak SOBOTA, NEDĚLE, to jsou dva dny veselé.
Když má všechny ve vagonkách, už netváří se kysele.

-----------------------------------------------------------------------

JEDE VLÁČEK SBÍRAT DNY

Jede vláček do zatáček
a v něm sedí malý žáček.
Sbírá s vláčkem z týdne dny,
tak se kolem rozhlédni.

Pondělí, úterý, středa, čtvrtek,
zahrabal je v dírách krtek.
Pátek, sobota, neděle, mávají z lesa nesměle.
Tak a jsou všechny… směje se žáček vesele.








O princezně Juli a starém zapomenutém traktůrku - 4. a 5. díl

9. dubna 2018 v 8:54 | Veru K. |  Pohádky na přání
Starý traktůrek


"Mám plán, Huberte," prohlásila pak do ticha, když Huberovi vše vypověděla.

Myšák udiveně vykulil oči.

"Vím, jak vše zachránit, ale budu se muset vzepřít tatínkově rozkazu a přání. Toto je ale mnohem důležitější. Půjdeš do toho se mnou, Huberte?" zeptala se kamaráda a když přikývl, pohladila ho.

Potom už na nic nečekala, rychle se převlékla do svých pracovních kalhot, na nohy obula vysoké holiny a ryšavé vlasy svázala do copu, aby nepřekážely. Pak z truhly vytáhla všechna prostěradla, která tam našla, svázala jedno k druhému, myšáka si posadila na rameno a otevřela okno. Myšák vystrašeně zabořil hlavu do Julina copu. Ta přivázala provaz z prostěradel k pelesti postele a zbytek vyhodila z okna. Pak se začala sama spouštět z okna dolů na zem.

Jakmile se její holiny dotkly prašné země, rozběhla se Juli k té nejzazší stodole, která za zámkem stála, rozrazila její vrata a vběhla dovnitř.

Stále tam stál. Její železný, němý kamarád. Starý traktor, tedy spíš menší traktůrek, který už si na poli své dávno odsloužil. Ale protože princezna si ho zamilovala a jako malá holčička se v něm schovávala a prolézala, nešel do starého železa, jak už to u vysloužilých traktorů bývá zvykem, nýbrž zůstal ve stodole pro radost a zábavu malé princezničky. Za ta léta už na něj všichni zapomněli. Ale Juli k němu stále často chodívala. Už se v něm neprolézala jako dřív, ale stále se v něm ukrývala, když ji něco trápilo.

"Tady jsi, můj železný brachu," řekla mu. "Zahálka ti skončila, čeká nás spousta tvrdé práce." Pak vytáhla klíček schovaný v železné truhličce, která ležela ukrytá pod prknem v rohu stodoly. Vzala ho, vlezla do kabiny traktoru, klíček strčila do zapalování a otočila ho."

Traktor zabafal, nadskočil, zavrčel, zachrčel, otřásl se a… zase ztichl.

"Ale no tak, kamaráde, nezlob mě," lamentovala princezna a znovu otočila klíčkem. Ozvalo se zavrzání, traktor se znovu celý otřásl, ale to bylo všechno.

"Huberte, musíš mi pomoc," otočila se princezna na myšáka. "Utíkej pro Vojtěcha a přiveď ho sem. Ten bude vědět, co dělat. A ať si sebou vezme svoje nářadí."

Hubert přikývl a se zapištěním vyběhl ven ze stodoly, aby přivedl vesnického hocha, který z celého království ze všech nejlépe rozuměl rozmanitým strojům a vše co se porouchalo, uměl rychle opravit.

Za chvilku už se za vraty stodoly ozvaly rychlé kroky a dovnitř vstoupil vysoký pohledný mladík. Juli si povzdechla. Nikdo to nevěděl, ale Vojta se jí moc líbil. Protože však byla princezna a on pouze vesnický hoch ve službách krále, netroufala si na něho myslet.

"Já věděl, že se něco stalo, když se na mě nalepil váš myšák a nechtěl se pustit mé nohavice, princezno Juli." Promluvil mladík a odložil si brašnu s nářadím na zem. Brašna se pootevřela a z ní vylezl Hubert. "Tak povídejte, slečno, pročpak mě ten myšák přivedl právě sem."

Juli se usmála. "Jsi jeden z mála, Vojto, kdo ví o mém Hubertovi a pozná ho. Proto jsem ho za tebou poslala a neběžela pro tebe sama. Nikdo se nesmí dozvědět, že už nejsem ve své komnatě na zámku." Po těchto slovech vyprávěla mladíkovi, co dnes zaslechla v královském sále a vypověděla mu i vše o svém plánu na záchranu království.

Vojtěch mlčky poslouchal, pak se poškrábal ve vlasech a pravil: "To je velice odvážný plán, princezno Juli, ale já věřím, že s trochou pomoci to dokážete. Vlastně dokážeme, pokud mi to dovolíte."

"Moc ráda, Vojto," zašeptala stydlivě princezna.

"Tak se pusťme do díla," řekl mladík a důkladně začal prohlížet starý traktor. Zkontroloval vše co se dalo, prohlédl díl po díle, až najednou… " á tak tady máme problém," zavolal Vojtěch vítězně. Potom popadl svoje nářadí a dal se do práce. Za chvilku byl hotov. "Nebylo to nic vážného, princezno Juli, zkuste nyní otočit klíčkem v zapalování."

Princezna si vylezla zpět do kabiny a otočila klíčkem. Starý traktor se pohnul, pak ještě jednou a nakonec se s hlasitým zaskřípěním rozjel vpřed.

"Sláva, máme vyhráno," zavolala radostně princezna. Vojta i s myšákem přiskočili na traktor a vyjeli rovnou na nedaleké pole.




Království je zachráněno - Ať žije Juli !



Vojta dostal za úkol sehnat jakýkoliv, třebas i starý, pluh a vše ostatní, co je potřeba k tomu, aby se dalo s nevelkým traktorem orat, vláčet i sít obilí. Taktéž musel zajistit dostatek osvětlení, jelikož bude třeba pracovat bez přestávky, tedy i v noci, dokud nebude vše hotové.

Princezna se pevně držela volantu starého traktůrku a zhluboka se nadechla. Pak se podívala na myšáka, který jí seděl na rameni a řekla: "Jdeme na to, kamarádi," a traktor se rozjel po poli.

Traktor jezdil sem a tam, tam a sem, z jednoho pole na druhé, po celý den i po celou noc. Princezně už padala hlava únavou, přesto si nedopřála odpočinku. S ranním kuropěním se vyhouplo slunko nad obzor a kolem pole se začaly trousit děti, které tudy chodily do školy.

Pár dětí si princezny všimlo a začalo vyzpěvovat:
"Princeznička Juli,
pole orat umí,
krávu, kozu podojí,
ta se práce nebojí,
za taneční střevíce,
koupila lán pšenice
a plesové šaty
vyměnila za mlaty….
… Kdo princeznám rozumí ?

Vojta, který princezně ve všem usilovně pomáhal, pohrozil dětem prstem. "Vy uličníci, copak nevidíte, že princezna se snaží zachránit naši příští úrodu? To se o ní nestydíte šprýmovat? To vás doma neučily slušnému vychování?"

Děti se po sobě překvapeně podívaly a pak se rozběhly na všechny strany. Do školy už nikdo z nich nedorazil. Královstvím se tak začala nést zpráva, že princezna v malém traktůrku, sama jen s Vojtovou pomocí, obdělává všechna pole, aby bylo obilí zaseto dříve, než přijde předčasná zima, o které se po celém království vypráví.

Všichni lidé, malí i velcí, mladí i staří, kterým ještě sloužili ruce i nohy, posbírali po svých staveních náčiní, které doma našli, a které se dalo použít k práci na poli. Jeden po druhém pak spěchali na královská pole, aby mohli princezně v její odvážné snaze pomoci. Jak lidí i nástrojů přibývalo, práce jim šla lépe od ruky.. když v tom…

"Juli!" rozlehlo se hrozivě po poli. Malý traktůrek se poprvé od včerejšího dne zastavil a princezna vykoukla ven. Uprostřed pole stál pan táta král. Byl rozkročený, s rukama v bok. Juli mu odvážně pohlédla do očí, ale neřekla nic.

"Jak to, že si neuposlechla můj královský rozkaz? Jak to, že jsi bez dovolení opustila zámek? Jak to, že tu pracuješ? Už zase se nechováš jako princezna," zahromoval král. Samozřejmě, že i na zámek se donesla zpráva, o co se statečná princezna na polích snaží.

Juli si povzdechla, ale pak sebrala odvahu a pravila: "Tatínku, prosím ustup mi z cesty. Je tu práce, která nepočká. Až ji dokončím, budeš mi moct kázat. Teď mě však nezdržuj, nebo obilí nebude zaseto včas." Hned na to opět otočila klíčkem v zapalování a traktůrek se znovu rozjel.

Pan král se potajmu pousmál. Tohle byla jeho odvážná holka, co se jen tak ničeho nezalekne. Nechal ji tedy jet po její práci a sám si vyhrnul rukávy, aby mohl také pomoci.

Na polích se pracovalo dnem i nocí. Slunko na obloze několikrát vyšlo i zapadlo. Paní máma královna společně s kuchařkou a děvčaty z kuchyně dovážela na pole jídlo a pití, aby nikdo z lidí při tak těžké práci neměl hlad ani žízeň. Všichni pracovali do úmoru, dokud poslední zrnko obilí nebylo překryto půdou. V ten okamžik motor starého traktůrku utichl. Lidé také ztichli a podívali se jeden na druhého. Dokázali to. Předběhli zimu. Úroda byla zasetá. Království bylo zachráněno.

Do ticha se rozezněl princeznin šťastný smích. Na nose jí totiž právě přistála první sněhová vločka. Pak, jako by se nebe otevřelo a někdo tam nahoře rozpáral peřinu. Dolů, na zkoprnělý lid, se začali snášet sněhové vločky, spousta sněhových vloček. Vojta se také rozesmál. Pak se rozesmály všechny děti a přidávali se i ostatní, až se radostně smáli úplně všichni. "Sláva, sláva!" provolávali mezi výbuchy smíchu.

Juli roztáhla paže a šťastně se roztočila kolem dokola. Pak bez přemýšlení skočila Vojtovi kolem krku a políbila ho. Hned jak si ale princezna uvědomila, co dělá, zase uskočila zpátky.

Vojta celý zčervenal a nenápadně pohlédl na krále s královnou. Princeznini rodiče ho upřeně pozorovali. Nemračili se. Panu králi blesklo hlavou, že takového ženicha by si pro svou dceru přál. K čemu by byl zde na zámku princ, který nerozumí hospodaření. Své dceři ale nic neřekne, nechá tomu volný průběh a čas ukáže, jestli si k sobě tito dva mladí lidé najdou cestu a jejich láska rozkvete, jako stromy na jaře.

Starý traktůrek už nemusel stát zapomenutý ve stodole. Za své velké zásluhy se dočkal generální opravy, dostal nový nátěr a znovu mohl vyjíždět na pole s ostatními užitečnými zemědělskými stroji.

A princezna Juli? Kázání od tatínka krále už se nedočkala. Za co také? Vždyť svou pracovitostí a odvahou to zkusit, zachránila královskou úrodu a tím i pověst celého království, které si na svém zemědělském umu tolik zakládalo. Královské pokladnice se nadále mohly plnit výnosy z prodeje obilí, mouky, ovoce, zeleniny i mléčných výrobků a vajec.

Pan král už princezně nestál v cestě a nechal jí dělat to, co bylo jejímu srdci nejmilejší:
PRACOVAT A HOSPODAŘIT, ABY SE VŠEM V KRÁLOVSTVÍ MOHLO DOBŘE DAŘIT 😊.

Kam dál