Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

Záhada odhalena! Jak skutečně vznikl název tutu sukně.

5. června 2018 v 9:09 | Veru K. |  Z postřehů jedné mámy
Jestli si vážně myslíte, že název tutu sukně (tutu = česky balerína) pochází z baletní terminologie, jste na velkém omylu. Vše se vysvětlilo zrovinka nedávno u nás doma a na teorii o skutečném původu tohoto názvu mě přivedla má 21 měsíční dcera.

Jak by to asi takové malé dítě mohlo dokázat? Ptáte se zajisté. Hned vám to objasním.
Bylo mlhavé uplakané ráno. Přesně takové, kdy se člověku nechce vytáhnout paty z domu. Ovšem povinnosti volají. Nenechají vás doma jen tak zahálet. Čekalo nás kolečko pochůzek.

A tak jsem opět stála před dceřinou šatní skříní a přemýšlela, do čeho ji ustrojím. Není to snadné rozhodování, věřte mi. Dcera má skříň přecpanou k prasknutí. Snažte se mě ale pochopit. Je to mé třetí nejmladší dítě. Už poslední. Jediná princeznička, která si k nám našla cestu tak trochu nečekaně, a to po dvou uličnících.

Pro kluky se nakupuje snadno. Těm stačí trika, kalhoty, mikiny. Není pro ně třeba nic složitě vymýšlet. Ale holčičky? Aaaach, tam se kreativitě meze nekladou. Všechny ty tregíny, legíny, džegíny, slimky, kraťasy, punčochy, trika, topy, tuniky, halenky, bolerka, svetříky, šatičky, sukýnky, ... To vše se dá nekonečně kombinovat, vrstvit, můžete popouštět uzdu své fantazii 😉. Všechny tyto nezbytné kousky holčičího šatníku máme a všechny je potřebujeme. Ovšem vybrat ráno dceři vhodný outfit zabere čas.

Venku nebylo ani teplo, ani zima. Takové to "nijaké počasí", kdy mám problém se rozhodnout, jak děti obléci.

Zrovna jsem ze skříně vyndala legínky, triko, riflovou bundičku a nerozhodně stála nad hromádkou sukýnek, když se za mnou ozvalo: "Mami? Mamííí."

Jasný důkaz o tom, že už mi to trvalo moc dlouho a dcera si mě žádá. Otočila jsem se k ní s povzdechem: "Ještě chvilku, broučku, musím ti vybrat sukýnku k legínám."

Nemyslete si, i takových sukýnek je celá řada a těch materiálů - riflovina, bavlna, manšestr, krajka, satén, tyl. Jsou sukně mini, rovné, pouzdrové, kanýrkové, točivé. Tak kterou vybrat?

Terinka mě netrpělivě zatahala za triko. Pohladila jsem ji po vláskách. "Už to bude, jen malou chviličku." To už jsem ale měla dcerku zavěšenou na noze a její hlásek nabýval na síle. "Mamííí!"

Nervózně jsem tedy vyndala celý komínek sukýnek ze skříně a povídám Terince. "Tak si vyber sama. Kterou sukýnku si dnes vezmeš ven?"

Terinka přejela hromádku znuděným pohledem. V tom jí však zajiskřilo v očích. Klekla si a z hromádky suverénně vytáhla tu úplně vespod, kterou na sobě ještě neměla, jelikož mi na běžné nošení přišla nepraktická. Sukně to byla krásná, ale tylová, s nadýchanou spodničkou.

"Tutu chci," prohlásila.

No ano, poznali jste správně, žijeme na Plzeňsku. Naše vyhlášená ukazovací zájmena - tuto auto, tuten člověk, tuta holka - někoho možná mohou tahat za uši, někdo se jim třeba může smát, ale pro nás Plzeňáky je jejich používání stejně tak přirozené jako dýchání. My se za svůj slang nestydíme a co víc, ani si ho neuvědomujeme. Co kraj, to jiná mluva, jiný mrav. Ale to jsem trochu odbočila. Vraťme se zpět k mé dceři.

Ta se rozplývala nad spodničkou a nadšeně ji ručičkou čechrala.

Překvapeně jsem zavrtěla hlavou. "Opravdu chceš tutu sukýnku, Terinko? Pročpak?"

Terezka se na mě podívala výrazem "jak to že to proboha nechápeš" a vysvětlila mi: "Chci kolo, kolo", a zatočila se i se sukýnkou pevně přitisknutou k pasu.

A je to tady. Kamarádky, které už holčičky měly, mi to říkaly. Kupuj sukně a šaty, které se točí, ostatní ti budou ležet ve skříni. Dosud jsem to nepocítila, ale to zřejmě skončilo, naše maličká už má svou hlavu.

Vedle mě se ozvalo další netrpělivé: "Mamíííí." A tak jsem se probrala ze zamyšlení a začala dceru převlékat. Triko, legínky a ... ještě jsem to zkusila, vzala nadýchaný tyl do ruky a zeptala se: "Opravdu, Terinko?"

Terinka si málem vyhodila hlavu z pantu, jak vehementně přikyvovala a přitom broukala: "Tutu, tutu chci. Mami, chci tutu."

Takže jsem vzala do rukou TUTU SUKNI a dceru do ní oblékla. Z její pusinky se vydral potěšený výdech a hned potom se začala točit.

A já už mám jasno v tom, proč je Tutu sukně TUTU. Slyším to totiž od té doby dnes a denně. Na otázku, kterou sukni si dnes vezmeme, dostávám stále stejnou odpověď. Maličký prstík ukazuje na hromádku tylu. "Tutu… tutu sukni chci."

Vysvětlení je tedy nasnadě. Název tutu sukně vznikl u nás na Plzeňsku a přišly na něj malé holčičky, jako je má Terinka, které se dožadovaly na svých maminkách, že chtějí právě TUTU sukni 😉 . Myslíte, že ne?

 

O čem to bude?

29. května 2018 v 9:22 | Veru K. |  Z postřehů jedné mámy
Pohádečník je sice upečený z pohádek a říkanek, ale nakonec jsem se mu rozhodla přidat ještě jednu speciální ingredienci. Denně si toho jako matka od dětí vyslechnu hodně 😊. Mám obzvláště upovídané děti a jsou na mě tři. To je třikrát tolik slov, otázek, průpovídek, které se na mě v průběhu dne doslova sypou. Co si budeme povídat, často z toho šílím.

Občas z mých dětí ale vypadnou takové perly, které by stálo zato si zaznamenat. Když to neudělám, zapomenu. Tyhle mnohdy úsměvné perličky zapadnou nánosem starostí všedních dní. Tolik zábavných vzpomínek už odvál čas. Snažím se je z paměti vydolovat, ale marně. A to je sakra škoda.

Proto od teď každou humornou perlu z těch tří hlaviček zapíši sem a budu mít jistotu, že už neupadnou v zapomnění, stejně jako tolik jiných před nimi. A když budu chtít, kdykoliv se k těmto vzpomínkám vrátím a znovu se jimi nechám pobavit. No a třeba se nakonec pobavíte i vy. Počkejte si 😊.


Pět prstů

23. května 2018 v 7:50 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky

Dej mi ruku, je to hned,
máme na ní prstů pět.
Každý svoje jméno má,
každý něco znamená.

Nejsilnější PALEČEK,
udržím s ním hrneček.

Podívej se, letí ptáček,
ukáže to UKAZOVÁČEK.

Uprostřed je PROSTŘEDNÍČEK,
zavěsím si na něj klíček.

PRSTENÍČKU prsten dám,
parádu s ním udělám.

A ten malý MALÍČEK,
kroutí se jak červíček.

Všechny prsty teď už znám,
žádný nikdy není sám 😊 .

 


Princezna a svatební dort

14. května 2018 v 11:06 | Veru K. |  Pohádky na přání
pro Kačenku a Kubíka Š. ze Lhoty


Kdesi daleko, dobře ukryté před okolním světem, se nacházelo diamantové království. Diamanty byly všude. Byla tam diamantová pole, diamantové řeky, diamantové hory. Stál tam také diamantový zámek. V tom zámku žila krásná princezna. Princezna se měla zítra vdávat za hezkého a chrabrého prince, přesto byla tuze smutná. Přála si mít na svatební hostině krásný velký třípatrový dort. Ale copak to jde, upéct dort z diamantů?

Proto se princezna vypravila do diamantového lesa za starou čarodějnicí Lektvarýnou.

"Co tě ke mně přivádí, princezno?" zeptala se baba, když princeznu dovedla dovnitř do své strašidelné chýše.

"Přála bych si dort. Krásný, velký, svatební, ale hlavně dobrý," odpověděla princezna.

Lektvarýna se zamyšleně zatahala za chlup trčící jí ze šeredné bradavice na bradě. "Hmmm a copak mi dáš, princezno, když tvé přání splním?"

"Svůj diamantový prstýnek," odpověděla princezna. "Nebo diamantové náušnice."

Lektvarýna zavrtěla hlavou. "Nech si své diamanty, princezno, vždyť jsou všude, kam se jen podíváš. Když ti tvé přání splním, osobně mi i s princem přinesete kus dortu ochutnat."

Když princezna přikývla, Lektvarýna vytáhla starou hůlku, máchala s ní na všechny strany a při tom si brblala nějaká zaříkávadla.

A pak se začali dít divné věci. Před princezninýma očima se rozestoupily stěny chýše a za nimi se objevil statek s chlévy a kurníky. V ohradách se pásly krávy. Po dvorku pobíhaly slepice. Vedle statku se objevilo nevelké pole a na něm stál modrý traktor.

Lektvarýna princezně řekla. "Tohle je kouzelný statek a kouzelný traktor. To, co jinde trvá celý rok, zde se stane za pouhý den. Za jeden jediný den dokáže traktor obdělat celé pole. Zorat, zasít obilí a cukrovou řepu i sklidit. Z obilí se umele mouka, řepa se zpracuje a vyrobí se z ní cukr. O ostatní ingredience potřebné k upečení dortu se postarají zvířata na statku."

Princezna údivem otevřela pusu dokořán. Traktor nelenil a začal pracovat, vesele si jezdil po poli, oral, sel a v pozdním odpoledni už sklízel úrodu. To, co sklidil, odvezl modrý traktor do mlýna, který se vedle statku zčistajasna objevil.
Cukrovou řepu traktor odvezl do malého kouzelného cukrovaru. Cukrovar se chvilku otřásal a nadskakoval a za chvilku už z něj vypadl pytel plný cukru. Traktor ho odvezl před princeznu. Z mlýna vyšel mlynář s pytlem plným mouky. Ze statku vyběhla statkářka a podávala princezně vejce, mléko, smetanu i tvaroh. Statkář donesl koš plný ovoce.

Jakmile byly všechny ingredience nutné pro přípravu dortu před princeznou vyskládané, statek, pole, traktor, mlýn i cukrovar zmizely a stěny chýše se opět spojily v neprostupnou zeď.

Lektvarýna opět zamáchala hůlkou a před princeznou se objevil diamantový kočár tažený diamantovým spřežením. Ze sedátka vedle kočího seskočil lokaj, všechny pytle, džbány a košíky naložil do kočáru. Potom podal princezně ruku o pomohl ji do kočáru také. Princezna vystrčila hlavu ven z okénka a pohlédla na Lektvarýnu.

Čarodějnice jí pověděla: "Jen ujížděj princezno a vše co máš s sebou nech dopravit do královské kuchyně. Pracuje v ní mladá kuchtička ze sousedního království. Ta bude vědět, jak upéct opravdový dort na diamantovou hostinu. Poradí ostatním, co mají dělat."

Kočí práskl bičem a kočár se rozjel. Lektvarýna za ujíždějícím kočárem volala. "A nezapomeň, princezno, co jsi mi slíbila."

"Nezapomenu," křikla na babu princezna.

Během chvilky byl kočár na zámku, lokaj donesl všechny věci, které sebou vezli do královské kuchyně a kuchaři v čele s mladou kuchtičkou ze sousedního království, se pustili do díla. Pracovali celou noc, aby dokázali splnit princezně její největší přání a upéct krásný třípatrový svatební dort.

Když ráno kohout zakokrhal, princezna radostně vyskočila z postele. Dnes byl její velký den.
Svatba to byla krásná. Princezna byla oblečená do bílých šatů zdobených diamanty, z korunky na hlavě jí povlával hedvábný závojíček. I princovi to ve slavnostních šatech moc slušelo. Svatební obřad se konal v diamantovém kostele a hostina pak v zahradách diamantového zámku.

Princezna s princem seděli v čele dlouhého svatebního stolu a princezna se rozhlížela na všechny strany. "Kde je?" ptala se. "Tak kdepak je?"

A pak to mezi svatebčany obdivně zašumělo. Z královské kuchyně právě dva kuchtíci vynášeli nádherný velký svatební dort. Byl zdobený růžičkami, srdíčky a holubičkami. Na samém vrcholu stály figurky prince a princezny oděných do svatebních šatů.

"Áááách," vydechla princezna, "přesně takový jsem si přála." Pak se radostně se rozesmála. Princ a princezna dort rozkrájeli a každému ze svatebních hostů kousek nabídli. Ten největší kousek položila princezna na diamantový tácek a něco pošeptala svému ženichovi.

Oba, ruku v ruce, nasedli do kočáru a rozjeli se do diamantového lesa. Lektvarýna už na ně čekala.

"Nezapomněla jsem," špitla princezna. "Děkuji, že jsi mi splnila mé největší přání," a podala staré čarodějnici kousek svatebního dortu.

Čarodějnice se usmála a ochutnala. "Hmmmm, ten je ale dobrý," zamručela a dort si odnesla do své chýše, aby ho tam v klidu snědla.

A princezna? Ta na svůj svatební dort celý živost vzpomínala a o tom, jak k němu přišla, vyprávěla svým dětem a vnoučatům. Ti zase o princezně a dortu vyprávěli svým dalším potomkům a myslím, že si tento příběh vyprávějí ještě dnes.


Hele, koukej, já se mám - do dvaceti počítám !

10. května 2018 v 12:01 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Dvě jsou ruce,
na nich deset prstů mám,
koukej na mě, jak je spočítám.

JEDNA, DVA, TŘI, ČTYŘI, PĚT…
…v poledne mám vždy oběd.
ŠEST A SEDM…pak jdu před dům.
OSM, DEVĚT… je tam medvěd.
Na strom před ním vylezu,
tím ho pěkně převezu.
DESET metrů do výšky,
hodím po něm tři šišky.

Do deseti umím hladce,
odněkud med voní sladce.
Medvěda to odláká,
Vojta na mě huláká.
Deset to je jako nic,
do dvaceti čísel víc.

Já se ale nezaleknu,
do dvaceti čísla řeknu.
Umím já to vpořádku,
popředu i pozpátku.

JEDENÁCT, DVANÁCT... to je snadné
TŘINÁCT, ČTRNÁCT... Vojta spadne.
PATNÁCT, ŠESTNÁCT... říkám lehce
SEDMNÁCT, OSMNÁCT... přistál měkce.
DEVATENÁCT a pak DVACET,
Vojto, nebudem se k tomu vracet!

POHÁDKOVÁ BALADA

27. dubna 2018 v 10:22 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Tak to prostě musím Usmívající se . Tuto Pohádkovou baladu, mou jedinou veršovanou pohádku, jsem psala opravdu hooodně hodně dávno, na konci druhého stupně základní školy. Když jsem ji našla, vyvalily se na mě vzpomínky, jak jsem seděla u psacího stolu, o který jsem se dělila se sestrou, okusovala pero a sledovala z okna projíždějící tramvaje a auta. Přesto jsem je nevnímala, neslyšela. Hledala jsem ta správná slova, správné rýmy, a proto sem dám baladu neosekanou, neupravenou, tak jak kdysi, v prehistorii mého života, vznikla.


POHÁDKOVÁ BALADA

Znám jeden dům, tam v houštinách,
kde vlci dobrou noc přichází ti dát.
Znám jeden dům, už je to dávno tak,
kam já a hlouček dětí chodily si hrát.

Byl to pro nás hrad,
v těch našich hrách,
kde sídlil drak
jménem Bouřlivák.

On velký byl a šel z něj strach,
z tlamy mu oheň sálal a létal si jak pták.
Tu a tam princeznu k obědu si dal
a ze smutku králů se jen radoval.

Jeho zloba přesahala všechny meze
a tak lovil lidi jak kus zvěře.
Každý v celé zemi se ho bál,
jenže on se tomu všemu jenom smál.

A v dálné zemi si žil chuďas Jan.
On byl jen kmán však srdcem ctnostný pán.
To málo co měl ještě chudším dal
a po krásách světa toulal se sám.

Teď zpátky k drakovi. Co ten vyvedl dál?
Nebudete tomu věřit, ale on se zamiloval.
Tou šťastnou byla Sarafína - krásná panna.
Bylo jí poručeno, aby za draka se vdala.

"To bych si radši oči vyplakala
a svého života se navždy vzdala,
než bych si draka za muže vzala,"
řekla panna.

Drak uslyšev to, rozlítil se celý:
"Já nikdy nevzdám se takovéhle ženy.
Však za tuto urážku bude pykat vaše zem.
Teď zjistíte, proč Bouřlivákem jmenuji se jen."

To dořeknuv, nad zemí stahovat se počla mračna.
Ptáte se, kde v té chvíli nacházel se chrabrý Jan?
Ten sotva co ta krutá bouře začla,
přímou cestou za drakem se dal.

Draka spatřil u hradu, jak plačky rozjímal.
"Proč jsem tak krutý?" sám sebe se ptal.
"Byl to snad knížete pekel škodolibý dar?
Proč tam kde já jsem, je jen stesk a zmar?"

Tu z křoví vystoupil náš Jan a zvolal:
"Za to si, draku, můžeš jen ty sám.
Kdybys trochu chtěl, mohls hodný být.
Teď přišel ten správný čas všechno napravit."

V tom zlý drak na Jana se pousmál.
Jako by tím pousmáním slunce přivolal.
Tak se zlý drak hodným navždy stal
a Jan krásnou Sarafínu za ženu si vzal.

Za takového muže byla panna ráda,
a proto se z toho radovala a nebyla sama.
Radoval se z toho všechen lid.
Vždyť teď už navždy pokoj budou mít.

Sám drak byl rád, na to vemte jed.
Vždyť místo ohně tek mu z tlamy med.
A jak to tak bývá, tím pohádky je konec,
na dobrou noc vám zazvoní můj pohádkový zvonec.


ŘÍKÁME SI - Pro všední dny

24. dubna 2018 v 7:33 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Botičková


Na dvě malé nožičky,
nazuju si botičky.
A co potom udělám?
Na cestu se s nimi dám.
Jeden krůček jako druhý,
na to se ty botky hodí.
Ťapy, ťapy, ťap.
Šlapy, šlapy, šlap.


Járýnkova mlsná 😊

Járo, Járy, Járýnku, kde máš svoji maminku?
V kuchyni je maminka, buchty sladké peče.
Jaké budou Járýnku, až otevřeš pusinku?
Tvarohové, povidlové, makové…než však budou hotové,
čas se strašně vleče.


Marůdková


Horečka mi tělo sžírá
A trápí mě kašel, rýma.
Hepčí, hepčí, hepčí,
Zítra to snad bude lepší.



Plenková

Táto, tati, tatínku,
Mám pokakanou prdýlku.
Že jako ty jsem chlapeček,
tak přebal mi ten zadeček.

KROKODÝLEK

20. dubna 2018 v 7:31 | Veru K. |  Dětský koutek aneb z chytrých dětských hlaviček
Krokodýlek
Jaroslav Koča, 9 let



Jednou na jaře se v Africe narodil maličký krokodýl. Byl to kajman a jmenoval se Kroky. Hned od narození byl hrozně zvědavý. Byl zvláštní tím, že měl modrou tečku na oku, na čumáčku měl modrou skvrnku a taky měl modrou skvrnku na konci ocásku.

Jednou se zatoulal na staveniště a to byl malér. Odchytl ho dělník. Dělník ho dal do auta. Kroky se snažil dostat z auta ven, ale nešlo to. Dělník ho odvezl k lovcům. Lovci se ho ptali, kde vzal takhle krasné mládě kajmana. Dělník řekl, že ho našel na staveništi. Hned, co to do řekl, kajmana jim dal a odjel.

Lovci ho prodali do zoo. V zoo ho dali k ostatním krokodýlům. Kroky se bál albínů, protože byli velcí a bílí. Kroky se snažil rozbít sklo, ale nešlo to. Když bylo krmení, ošetřovatel vyndal Krokyho a chtěl mu dát jídlo. Ale Kroky ho kousl, pan ošetřovatel ho upustil a Kroky utekl ze zoo k řece.

Když byl u řeky, tak skočil do vody a plaval směrem k letišti. Když byl na letišti, šel do oddělení, které odlétá do Afriky. Všichni chodili do druhého letadla. Kroky taky. A tak odletěl. Let trval čtyři hodiny. Když letadlo přistálo, Kroky utíkal domů k řece.

ŘÍKÁME SI - Na dobrou noc

18. dubna 2018 v 7:16 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Uspávanka

Už nám skončil další den,
tak přivoláme krásný sen.
Proto si tě během chvilky,
zabalíme do peřinky.
Pomazlíme, pohoupáme,
na čelíčko pusu dáme.
Pak přečteme pohádku,
o unaveném děťátku.



Na dobrou noc


Spinkej, broučku, zavři oči,
představ si, jak svět se točí.
Nech si dneska v noci zdát,
o tom, kdo tě má moc rád.
Ráno až se probudíš,
Budeme si spolu hrát.



Ukolébavka
Spinkej, spinkej … (Járýnku, Kubíčku, Terinko,….)
Srdíčko mý zlatý.
Maminka tě miluje
a tatínek taky.
Spinkej, spinkej, sladce spi,
Ať se ti zdaj krásné sny 😊 .

STATEČNÝ RYTÍŘ MIREČEK

16. dubna 2018 v 18:58 | Veru K. |  Pohádky na přání
napsáno pro chrabrého rytíře Mirečka P. z Dobřan
V jednom malém poklidném městečku stál domeček a v něm bydlel malý chlapeček Mireček, s ještě menší sestřičkou Lelinkou, s maminkou a také tatínkem.

Mireček byl velmi chytrý, šikovný, veselý a výjimečný kluk. Měl rád dinosaury a duchy, rád stavěl lego, skákal na trampolíně nebo venku jezdil na koloběžce či odrážedle. Také často chodil na procházky a dlouze pozoroval všechny ty úžasné věci, co se kolem něho odehrávají.

Byl to takový malý, statečný rytíř, který dělal mamince a tatínkovi jenom radost. Když však byl ještě malé miminko, tajně, zcela nepozorovaně, se k němu připlížila zlá sudička. Jmenovala se Dysfázie. A protože je to velice škodolibá baba, Mirečka tehdy začarovala a ukradla, poztrácela a zamíchala mu v hlavičce všechna slovíčka.

Mireček teď proto velmi málo mluví. Tolik by toho chtěl mamince, tatínkovi i sestřičce povědět, ale tak špatně se mu hledají slova, pletou se a šmodrchají.

"Tak to tedy ne!" dupla si Mirečkova maminka rozzlobeně nohou, když zjistila, že je její chlapeček začarovaný. "Ty jsi přece můj rytíř, Mirečku! A pravý rytíř, ten se umí poprat s kýmkoliv, třeba i se zlou sudičkou. Budeš s tou babou bojovat!"

Mireček hrdě napřímil ramínka a přikývl. Byl to přece statečný kluk.

Maminka ale věděla, že úplně sám si Mireček se zlou sudičkou neporadí. Bude potřebovat pomoc. Proto odvedla Mirečka na jedno velice zvláštní místo. Byla tam čekárna, kde se mohl Mireček s maminkou posadit a také dveře, na kterých se blyštěl prapodivný nápis LOGOPEDIE.

Maminka vysvětlila Mirečkovi, že za těmi dveřmi sedí hodná víla logopedka, která naučí Mirečka spoustu kouzel, aby mohl se zlou sudičkou Dysfázií bojovat a porazit ji.

"Těší mě, Mirečku," přivítala hodná víla malého chlapce, prohlédla si ho a pak mávla svou kouzelnou hůlkou, aby vyčarovala několik listin. Byla na nich napsaná slova, velká spousta slov a také obrázky.

"Jsi statečný rytíř, Mirečku, když ses rozhodl porazit zlou sudičku," prohlásila víla. "Proto ti dám kouzla, která ti v tvém boji pomohou. Ale musíš se je naučit zpaměti a už je nikdy nezapomenout. Troufáš si na to?"

"Ano," řekl Mireček hrdinně.

Hodná víla mu tedy vysvětlila, co vše je třeba udělat.

A tak malý chrabrý rytíř Mireček začal bojovat. Každý den plnil spoustu důležitých úkolů. Ale nezapomněl se při tom bavit a radovat se ze života. Cákat se se sestřičkou v bazénu, pouštět vláčky po kolejích, kopat do míče. Vždyť svět je plný radostí.

A jak Mireček postupně překonával všechny překážky, začalo se ukazovat, že čáry zlé sudičky začínají ztrácet na síle. Podle rady víly logopedky totiž neustále hledal a sbíral, za pilné pomoci své maminky, tatínka a sestřičky Lelinky, poztrácená slovíčka.

Ty pak jako korálky navlékal na dlouhý náhrdelník slovní zásoby. Až bude náhrdelník plný, zlá sudička Dysfázie bude poražena.

A protože malý Mireček je pravý rytíř a statečný hrdina, určitě vyhraje velice brzy. Nemyslíte?

__________________________________________________________________________________________________________
A jak si vede Mireček ve svém boji právě teď? To můžete průběžně sledovat na blogu Ticho v domě - není pro mě: http://zijemepotichu.blog.cz/
Ten Mirečkova maminka založila, aby zde mohla sdílet materiály, postupy učení, učební pomůcky a jiné věci s dalšími maminkami, jejichž děti zlá sudička Dysfázie taktéž začarovala. Třeba tím pomůže k rozvoji nejen svému Mirečkovi, ale i dalším výjimečným klukům a holčičkám ❤ .

Kam dál