Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

Březen 2018

VELIKONOČNÍ BERÁNEK

31. března 2018 v 10:18 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Na nebeské louce se pásl velikonoční beránek. Stál daleko od svého stáda a rozčileně přežvykoval. Procházel kolem malý kudrnatý andílek, který si beránka všiml.

Bylo mu divné, co tam beránek dělá tak sám, a tak k němu přišel blíž a zeptal se: "Proč tu tak postáváš, beránku? A co že jsi tak daleko od svých oveček?"

Beránek přestal přežvykovat a odpověděl: "Ale… zlobím se."

Andílek na něj samým překvapením vyvalil své modré oči: "Proč, pro pánaboha? Vždyť se blíží Velikonoce? Tvůj čas přichází."

"Můj čas?" Beránek si znechuceně odfrkl. "Jaký můj? Všechnu slávu přece už dávno schlamstl ten nenasyta zajíc. To na něj se děti těší, na ušáka jednoho. A proč? Protože on jim přinese vajíčka a dobroty. A co já beránek? Nic. Děti na mě začínají zapomínat. Mnohdy se u nich nedostanu ani na slavnostní stůl. To není fér!"

Andílek nevěděl, co by mu měl na to odpovědět, a tak ho jen poplácal po hlavě: "To bude dobré, beránku." A s těmi slovy odběhl pryč. Za sebou ještě zaslechl další rozhořčené odfrknutí.

Andílek po cestě uvažoval. Opravdu je důvod, aby se velikonoční beránek cítil tak ukřivděně? Vrtalo mu to hlavou.

Když si v nebi některý z andělů neví rady, vypraví se za někým, kdo zná odpovědi na všechny jejich otázky. Za Pánem Bohem. A to udělal i náš malý kudrnatý andílek.

"Pane Bože, volal už z dálky," když ho zahlédl vcházet nebeskou branou do nebe. Bůh se právě vracel z lidského světa ze své pravidelné celodenní pochůzky.

"Pane Bože, počkej prosím na mě!" Volal zadýchaný andílek.

Pán Bůh se zastavil a počkal, až k němu malý andílek doběhne. "Copak tě ke mně přivádí, Doriane?"

Andílek stydlivě přešlápl z jedné bosé nohy na druhou. "Pane Bože, přišel jsem za tebou kvůli velikonočnímu beránkovi."

"Opravdu?" Pán Bůh se na andílka povzbudivě usmál. "Tak povídej! Copak se děje s tím naším kudrnáčem."

Andílek nesměle prozradil: "Pane Bože, velikonoční beránek se zlobí."

"Vskutku?" Pán Bůh udiveně nadzvedl své huňaté obočí.

"Ano, ano. Beránek asi závidí velikonočnímu zajíci, že se na něj děti těší, protože jim nosí vajíčka a dobroty. Kdežto prý na něj, na beránka, lidé, a hlavně děti, začínají zapomínat."

Andílek při té představě polekaně nadskočil. "Myslíš, že je to pravda, Pane Bože? Vždyť beránek je od pradávna symbol Velikonoc! Co by to bez něj bylo za svátky?"

Pán Bůh rozvážně pokýval hlavou. "Jsou jiné časy, Doriane. Svět se změnil. Lidé už nectí tradice tak jako dřív. Ženou se vpřed, spěchají, často ani sami neví kam a při tom se nestíhají ohlížet zpět. Zapomínají."

"Ale to je hrozné," andílek si vystrašeně přitiskl dlaň na ústa. "Co s tím jen budeme dělat?"

"Co s tím budeme dělat?" zopakoval Pán Bůh zamyšleně. "To je opravdu dobrá otázka." Potom se upřeně zadíval na malého andílka a pravil: "To, milý Doriane, bude první andělský úkol pro tebe."

"Pro mě?" andílek se překvapeně zajíkl.

"Ano! Připomeň lidem a hlavně dětem, Doriane, o čem jsou Velikonoce. Dohlédni, aby nezapomněli na tradice. Aby nezapomněli na velikonočního beránka."

"Jak to mám udělat?" zeptal se malý andílek potichu.

"To už nechám na tobě," odpověděl Pán Bůh a odešel. Měl za sebou dlouhý den a již si potřeboval odpočinout.

A tak tam zůstal stát sám. Malý andílek s velkým úkolem. Jestlipak si s ním dokáže poradit?

***

Hned po raním kuropění prošel náš malý andílek nebeskou branou. Spěchal na pozemský svět, aby se mohl pustit do plnění svého prvního úkolu.

Jakmile se jeho bosé nohy dotkly pevné země, vzal na sebe andílek podobu vrásčitého starce a čekal na svou příležitost. V hlavě už měl plán.

Netrvalo dlouho a kolem stařečka procházel hlouček školáků v čele s mladou paní učitelkou. Učitelka rázně rozhazovala rukama a vysvětlovala dětem něco o přírodě.

Stařeček začal hlasitě bědovat. "Co si jen počnu? Co budu dělat? Kde jen může být?"

Učitelka prudce zastavila a pohlédla na starého smutného pána. Potom se nesměle dotkla jeho ramene a zeptala se: "Stalo se vám něco, pane? Nepotřebujete pomoc?"

Stařeček uchopil ruku, kterou k němu sama natáhla, sevřel její prsty v dlani a pronikavě se zahleděl do učitelčiných zelených očí. Mladá žena se zachvěla. Připadalo jí, jako by se něco právě dotklo jejího nitra.

Stařeček pomalu pustil její ruku a nenápadně se usmál. Opravdu nahlédl učitelce až na dno její duše. To, co tam spatřil, ho potěšilo. Našel svého pomocníka tady na zemi.

"Ach, běda mi," začal opět naříkat. "Z ohrady se mi ztratil můj beran. Má pro mě nesmírnou cenu. Co budu dělat se stádem bez mého beránka?"

V hloučku dětí to zašumělo. Už slyšely, že se někomu zaběhl pes, nebo zatoulala kočka, že se po vsi rozutekly slepice. Ale beran? To tu ještě nebylo.

"Někdo ho ukradl?" ozvalo se.
"Nebo utekl?
"Zabloudil?"

"No tak, děti," napomenula učitelka své žáčky. "Utište se! Počkáme, až co nám tady starý pán k tomu poví."

Stařeček si zhluboka povzdechl. "Já sám nevím. Ještě ráno se můj beránek v ohradě poklidně pásl, ale když jsem přišel po obědě zkontrolovat, zda mají mé ovečky dost vody na pití, byl už pryč. Od té doby tu chodím. Všude ho hledám. Ale zatím nemám štěstí. Víte, přistěhoval jsem se teprve nedávno. Dobře to tu neznám. Potřeboval bych pomoc."

Mladá paní učitelka byla sice žena rázná, ale s laskavým srdcem. Jakmile kdokoliv potřeboval podat pomocnou ruku, vždy mu ji byla ochotná nabídnout.

Nejinak tomu bylo i teď. "My vám s hledáním berana pomůžeme," prohlásila. "Viďte, děti? Máme dnes na programu přírodopisný den. Vyučování stejně trávíme zde venku."

Děti viděly svou šanci, jak se trochu ulít z nezáživného vyprávění o rostlinách a ptactvu, a tak nadšeně souhlasily. "Ano, ano, pomůžeme vám!" Třeba při tom zažijí i nějaké to dobrodružství.

Učitelka se ke stařečkovi naklonila, a ještě se ho potichu zeptala "Ale není ten beran nějak nebezpečný, viďte? Mám za děti odpovědnost."

Stařeček zavrtěl hlavou. "Není. Je to krotký přátelský beránek. Ten nikdy nikomu neublížil."

A tak se spustila pátrací akce. Zanedlouho už se rozkřiklo, že děti v čele s učitelkou a starým vrásčitým pánem hledají po okolí ztraceného berana. K pátrací akci se přidávalo čím dál více dětí. Zapojili se i další učitelé se svými třídami. Přidalo se i mnoho náhodných kolemjdoucích, které zajímalo, kvůli čemu se strhl takový povyk. Za chvilku už hledala celá vesnice, jenže zmizelého berana nikdo ani koutkem oka nezahlédl.

V tom se na Obecním úřadě rozdrnčel telefon. "Haló, prosím vás, neztratil u vás někdo berana? Jeden se nám tu toulá. Je sněhově bílý a kolem krku má uvázanou červenou pentli," telefonovali ze sousední vesnice, po tom co zjistili, že u nich nikdo berana nepostrádá.

"Ano, ano," zvolala úřednice radostně. "U nás se jeden beránek hledá."

"Jedeme si pro něj," zavýskla radostně mladá učitelka, když se o tom dozvěděla a stařečka radostně objala. Potom ho dovedla ke svému autu, posadila ho dovnitř a sama si sedla na místo řidiče. Rozjeli se do vedlejší vsi, aby si beránka vyzvedli.

Ale ouha. Než tam dojeli, beran znovu zmizel. "Nevíme, jak se to mohlo stát," kroutili lidé, kteří na ně čekali, hlavami. Odchytli jsme ho a odvezli sem, do zemědělského družstva. Zavřeli jsme ho do chléva, ale když jsme šli berana zkontrolovat, chlév byl prázdný."

Stařeček si povzdechl. Mladá učitelka posmutněla. Zpátky se vrátili s nepořízenou.

Jenže to už se na Obecním úřadě znovu rozdrnčel telefon. "Haló, prý u vás hledáte berana. My tu jednoho máme. Je sněhově bílý a kolem krku má uvázanou červenou mašli. Můžete si prosím pro něj přijet? Nemáme, kde bychom ho zde drželi."

Učitelka se stařečkem opět nasedli do auta a rozjeli se do další vesnice. Než tam však dojeli, beránek už byl pryč.

A to se opakovalo ještě mnohokrát. Na Obecním úřadě vždy zadrnčel telefon se zprávou, že se sněhově bílý beránek s červenou pentlí kolem krku našel tam a zase jinde. Ale stejně tak, jako se objevil, vždy i zmizel.

Den se nachýlil ke svému konci. Přišel večer, dospělí a děti stále ještě beránka vytrvale hledali, když v tom odněkud zdálky zaznělo zacinkání zvonečku nebo rolniček.

"Slyšeli jste?" ptali se lidé jeden druhého. "Odkud to přichází?" Zacinkání se ozvalo znovu a znovu a pak, spolu s prodlužujícími se stíny, nakráčel do vsi nádherný kudrnatý bílý beran s rudou pentlí uvázanou kolem krku. Všem přítomným se z toho pohledu zatajil dech. Mělo to zvláštní kouzlo a ještě zvláštnější atmosféru.

Stařeček se k beranovi radostně rozeběhl. "Kde si se toulal, ty uličníku!" huboval ho. Potom se se širokým úsměvem na tváři obrátil na všechny přítomné a pravil: "Jste laskaví, že jste starému neznámému člověku tolik pomáhali. Musím se vám za to odvděčit. Přijďte zítra všichni v poledne na zdejší louku, nachystám tam pro vás překvapení."

Jakmile to dořekl, odkráčel s bílým beránkem v patách do tmy, která se mezitím snesla na zdejší ves. Všichni přítomní se za nimi mlčky dívali a pak se jeden po druhém rozešli do svých domovů.

***

Protože zvědavost je velmi stará a neodbytná lidská vlastnost, druhý den, v pravé poledne, se všichni dospělí i děti do jednoho dostavili na místní louku, aby zjistili, jaké překvapení si to pro ně stařec nachystal.

To, co tam spatřili, jim vehnalo úsměvy do tváří. Jako by Velikonoce přišly o několik dní dříve.

Na louce stála malá ohrada a v ní se poklidně pásly ovečky a nechyběl ani sněhově bílý beránek s pentlí kolem krku. Kousek od ohrady se táhl dlouhý dřevěný stůl, na němž byly úhledně vyskládány mísy a talíře se vším, co k takové správně oslavě příchodu jara patří. Našla se tu malovaná velikonoční vajíčka, mazance, pečení beránci, koláče, jidáše i mísy s ovocem. Všude stály krásně naaranžované vázy s květinami a rozkvetlými kočičkami. Do země, vedle malého zelenajícího se stromku, byly zapíchané pomlázky a proutky. A o kousek dál bylo ohniště. Oheň vesele praskal a plápolal a stařeček lákal všechny přítomné, aby u něj na chvilku poseděli.

Při opékání buřtíků starý pán vyprávěl. A to velmi poutavě. Připomínal dospělým i dětem, co znamenají Velikonoce, jak vznikly, jaké zvyky a tradice se k nim pojí. Jak se který velikonoční den jmenuje a co znamená. Vyprávěl jim také o velikonočním beránkovi. Mluvil a mluvil a dospělí i děti s napětím poslouchali.
V srdcích se jim rozlévalo příjemné teplo a oni sami zatoužili připravit si letos u sebe doma ty pravé nefalšované Velikonoce se vším všudy. Mezi přítomnými se nenápadně vznášelo a rozpínalo jarní andělské kouzlo.

Den v příjemné atmosféře uběhl velmi rychle. Když nastal večer, stařeček přisedl k mladé učitelce, která též posedávala u praskajícího ohně a vřele ji objal.

"Děkuji vám," pravil. "Nikdy nepřestaňte být taková jaká jste. Vždy ochotná podat pomocnou ruku potřebnému člověku. Jednou se vám to bohatě vrátí. A nikdy, prosím, nezapomeňte na tradice. Učte o nich! Vy máte tu moc."

Učitelka starce shovívavě poplácala po ruce. Za tu krátkou dobu ji velice přirostl k srdci.

Ale to už přišel čas se se všemi rozloučit. Lidé se v pokojné atmosféře vrátili domů, přišla noc a po ní nový den.

"Vítej zpátky, Doriane," vítal u nebeské brány malého andílka svatý Petr. "Pán Bůh už na tebe netrpělivě čeká."

Malý andílek bez meškání přispěchal k božímu trůnu a vyhrkl: "Pane Bože, co myslíš? Povedlo se to?" Nervozitou se celý třásl.

"Ano, Doriane, vedl sis velice dobře. Připomněl jsi dospělým i dětem, co to jsou pravé Velikonoce. Všichni ti, co se s tebou na zemi setkali, co poslouchali tvé vyprávění, si ponesou lásku k velikonočním svátkům celým životem. Budou ji dále šířit ve svých rodinách, budou se ohlížet za tradicemi. Tvá mladá učitelka na tebe nikdy nezapomene, Doriane. Bude dlouhá léta o tradicích učit. Bude je předávat mnoha dětem. A ti pak budou tradice šířit dál, za hranice této vesnice, za hranice této malé země. Splnil jsi svůj první úkol."

Andílek si úlevně vydechl.

"A teď utíkej za velikonočním beránkem, Doriane! Slyšel jsem, že ti ten kudrnáč chce poděkovat."


A tak se skončil příběh o jednom roztrpčeném velikonočním beránkovi, o andílkovi s nemalým úkolem a o tradicích, které se bohužel, pod tlakem dnešní rychlé uspěchané doby, pozvolna mezi lidmi kamsi vytrácejí.

Zastavme se čas od času a připomeňme si staré zvyky a tradice. A pokud potkáme někoho, kdo nám o nich bude chtít vyprávět, poslouchejme! Třeba to není jen tak obyčejný člověk, co má touhu se vypovídat. Třeba je to další převtělený andílek, který dostal za úkol, připomenout nám, na co jsme na své cestě životem v té rychlosti zapomněli 😊 .



MLSNÝ PES

29. března 2018 v 14:51 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Náš Brok to je mlsný pes,
vždy oběhne celou ves.
Nebojí se lidí,
smlsne co kde vidí.

Dnes však je dětem do pláče,
snědl jim pouťové koláče.
Žalovat pak přišla tetka,
že má na ten zločin svědka.

Tak náš Brok dostal za uši,
krást se přece nesluší.


Jak se skřítek Uklízíček ze světa na chvilku ztratil

28. března 2018 v 7:36 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Už vás, milé děti, někdy napadlo, kam mizí rozházené a dlouho neuklizené hračky? Proč, když si chcete hrát se svým oblíbeným autíčkem nebo panenkou, je nemůžete najít, i když přesně víte, že autíčko bylo ještě včera zaparkované pod postelí a panenka se válela v koutě neuklizeného pokojíčku? Že ne? Opravdu ne? Tak to si poslechněte můj příběh, který vám budu vyprávět Usmívající se .


Již od pradávných časů je na světě Tajné místo, které není pouhým lidským okem vidět. Tam se dějí věci, které nejsou pouhým uchem slyšet. Je to místo, kde unavené i pochroumané a rozbité hračky umí mluvit a kde odpočívají, dokud nepřijde jejich čas vrátit se tam, kam patří - do dětských pokojíčků, k jejich dětem, které si s nimi tak rády hrají.

A jak že se hračky na to Tajné místo dostaly? Může za to skřítek Uklízíček. Je to malý, ale tuze roztomilý uličník s čertovskýma očima, bambulatým nosíkem a odstátými ušisky. Na kulaté hlavičce má střapaté zrzavé vrabčí hnízdo, které si nerad češe. Oblečený chodí jen tak halabala do skřítkovské pracovní košilky, která mu neustále vyčuhuje ze strakatých kalhot s kšandami.

Ale i když tento skřítek vypadá jako velký nepořádník, u něj doma, na Tajném místě plném hraček, nepořádek nenajdete. Všechno zde má své místo, nikde se nic nepovaluje, ani nepřekáží a žádné smítko prachu se nestihne usadit na naleštěný nábytek, policové skříně ani vyleštěnou podlahu.

Však své jméno Uklízíček nedostal jen tak pro nic za nic. Pochází z širokého pokolení skřítků úklidovníčků, pořádníčků a čistotníčků. Je to zkrátka malý skřítek s pořádně velkým a důležitým úkolem. Jeho prací je totiž obcházet dětské pokojíčky na celém světě. A pokud je někde velký, ale opravdu velký nepořádek, který si neposedné dítě nechce uklidit, postará se, aby mu z něj zmizely jeho oblíbené hračky. Ale nebojte, neukradne mu je. Jen si je na chvilku vypůjčí a pokud jsou pomuchlané, pochroumané, nebo rozbité, postará se o ně a svými šikovnými prstíky je vyspraví tak, že vypadají skoro jako nové.

Když pak přijde čas, kdy se nepořádné dítko polepší a samo, svou vlastní pílí, si pokojíček uklidí, skřítek mu hračky v noci, pod rouškou tmy, přinese zpátky. Položí je k postýlce a zmizí. Ne však nadobro… jen do té chvíle, dokud bude v pokojíčku pořádek a čisto. Z uklizeného pokojíčku se žádná hračka tajně neztratí.

A tak už to chodí, co svět světem stojí. Vždyť vždy a všude se najde někdo, kdo si své hračky nerad uklízí.

Jednou však přišel den, kdy….
"To je strašný malér, paní mašinko," povídá na Tajném místě červené autíčko své sousedce v dřevěné polici. "Už uteklo tolik hodin, skoro celičký den a skřítek Uklízíček se ještě nevrátil domů. Slíbil mi, že mi dnes přimontuje poslední kolečko. Vždyť víte, že co on slíbí, vždycky splní."

"Ano, ano," přidala se hadrová panenka. "Mně slíbil červenou záplatu na mou roztrženou sukýnku."

"A mně chtěl dnes vyspravit vykloubenou tlapičku," ozval se plyšový medvídek.

Hadrová panenka se zasněně usmála: "Ach, dnes jsem měla dostat do vlasů puntíkatou mašli. Prý už brzy přijde můj čas, kdy se vrátím ke své Majdalence. Tuze se jí po mně prý stýská a všude mě hledá. Právě včera prý povídala mamince, že si musí pořádně uklidit pokojíček. Prý je to jediná šance, jak mě v tom nepořádku najít."

Červené autíčko si postesklo: "To můj kluk Tomík už mě taky dlouho hledá, ale uklízet si ne a ne začít. Je to pořádný lenoch. Snad už ho brzy napadne, že v tom čurbesu, který má pod postýlkou, se zkrátka nedá nic najít. Třeba už si taky brzy uklidí svůj nepořádek a já se k němu vrátím. Zase pak budeme s ním a s klukama z ulice závodit, čí auťák je rychlejší."

"To víš, že ano," utěšovala ho panenka. "Každé dítě se dříve nebo později napraví a začne si svůj nepořádek uklízet." Panenka se obrátila na nejzkušenější hračku v okolí. "Viďte, paní mašinko? Však vy to musíte vědět, když jste tu už po třetí." Paní mašinka jen posmutněle zabafala.

"Ale proč se skřítek Uklízíček pořád nevrací?" zeptalo se autíčko, už trochu vystrašené tou nezvyklou situací. "Nemohlo se mu něco přihodit? Už se opravdu začínám bát. Vždyť když se nevrátí, kdo nás opraví a donese zpátky domů?"

Mašinka si odfoukla z komínku: "Uf, máte pravdu. To je skutečně divné. V tuto hodinu už bývá skřítek vždycky zpátky. A já to musím vědět. Díky svému Karlíkovi jsem tu skoro častěji než doma," posteskla si. "Když ten můj uličník si po sobě tak nerad uklízí. Určitě tu nejsem naposledy. Tedy… pokud se skřítek vrátí."

"Ano, ano, ano… pokud se vrátí… no tak… kdepak je… proč už není doma… proč se nevrací?" ozývalo se ze všech stran.

"Tik, ťak, tik, ťak," hodiny na stěně netrpělivě odtikávaly minutu za minutou. "Bim, bam, bim, bam," odbíjely hodinu za hodinou. Ale skřítek pořád nikde.

Druhý den ráno už všechny hračky věděly, že je zle. Skřítek Uklízíček se ztratil.
To se nemělo stát. Na Tajném místě se najednou zešeřilo, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a uvalil na něj kletbu. Na police i podlahu se snesla vrstva prachu, v koutech pavoučci uháčkovali své pavučiny, hračky úplně oněměly a znehybněly a vše začalo vypadat neuklizeně a zašle. Nikde ani známka po tom, že tu ještě před chvílí panoval čilý ruch, a že se donedávna ze všech koutů a polic ozývaly veselé hlásky dětských hraček.

To však nebylo nic proti tomu, co se dělo ve světě lidí. Jak šel den za dnem, čím dál tím více dětí si přestalo uklízet své pokojíčky. Proč, ptáte se? Už se jim z nich neztrácely oblíbené hračky. Vždyť když je někam v tom svém nepořádku zašantročily, vždycky je dřív nebo později našly.

"Běda," vzdychaly jejich maminky. Nepomáhalo jejich lamentování, přikazování, domluvy ani prosby. Děti si své pokojíčky uklízet nezačaly. Ani tatínkové s dětmi nic nesvedli. Za pár dní už se nepořádek z dětských pokojíčků začal rozšiřovat i do dalších míst, tu se v kuchyni válely zapomenuté kostičky, v obýváku rozházené punčošky, v předsíni zakutálený míč. A venku to nebylo o moc lepší. Na trávnících před domy se povalovala neuklizená kola, koloběžky, brusle … zkrátka všechno, na čem děti venku dovádějí i s čím si hrají. Každou chvilku někdo uklouzl po rozkutálených kuličkách, zakopl o kyblíček nebo šlápl na lopatičku.

Vše se zhoršovalo minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem. Hračky začínaly plnit už i ulice.
Co se to tu děje? Divili se lidé. Proč jsou děti čím dál nepořádnější? Proč si po sobě neuklidí? Jak to, že na ně nikdo a nic neplatí?

"Hepšíííííí," ozvalo se náhle na Tajném místě. To hadrovou panenku zašimralo v nose smítko prachu a tím ji probudilo z věčného spánku.

"Medvídku, vstávej!" zalomcovala se svým chundelatým kamarádem. Nic. "Vstávej, povídám!" zkoušela to znovu. Marně. Pak se její pohled stočil na velkou krabici, ve které měl skřítek Uklízíček schované svoje nářadíčko na spravování hraček. Našla se tam dokonce jehla, nit a velikánské nůžky. Panenka nelenila, slezla z police a s vypětím všech sil krabici otevřela.

"Paráda," zaradovala se. Potom vzala jehlu, nit i nůžky a vrátila se k medvídkovi. Velice opatrně mu přiložila vykloubenou tlapičku na své místo a trochu nemotorně mu ji přišila.

"No tak, medvídku, slyšíš mě?" znovu s ním zatřásla a v tom…
Ano, ano… medvídek otevřel jedno oko, potom druhé a konečně se probudil. Koukl na svou přišitou tlapičku a vesele se usmál. "Děkuji ti, panenko, jsi opravdu šikovná hračka."

"Ále, to nic nebylo, medvídku," mávla panenka rukou a přiskočila k červenému autíčku. "Spíš mi pojď pomoc nasadit a přimontovat tohle kolečko."

Medvídek už nelenil ani chviličku, popadl šroubovák a hbitě pomohl kolečko správně přišroubovat tam kam patří.

"Tú,tú," také autíčko procitlo ze svého spánku. A jak se tak nakrucovalo, aby si prohlédlo své spravené kolo, neopatrně šťouchlo do paní mašinky, která stála hned vedle něj.

"Co to má, pro pána jána, znamenat?" odfoukla si mašinka a podívala se na ostatní hračky, které ji obklopily ze všech stran.

"To znamená," založila si panenka ruce v bok: " že jsme jediné hračky, které jsou tady na Tajném místě vzhůru, a že už nebudeme jen tak nečinně čekat, jestli se nám skřítek Uklízíček vrátí."

"Nebudeme?" zeptal se medvídek nejistě.

"Drn, drn… nebudeme," odpovědělo autíčko rázně. Ale pak se zamyslelo a dodalo: "Ale co tedy podnikneme?"

"No co, húúú húúú, vypravíme se do světa," zahoukala mašinka.

"Ano, ano," přikyvovala hadrová panenka. "Budeme skřítka Uklízíčka hledat."

A tak se také stalo. Čtyři odvážné hračky opustily bezpečí Tajného místa a vypravily se do světa plného nástrah. A co neviděly. Jiné hračky povalující se všude kolem. Na chodnících, v parcích, na trávnících před domy, zkrátka úplně všude, kam pohlédly.

"To je zlé. Moc zlé," povzdechla si paní mašinka. "Jestli skřítka Uklízíčka brzy nenajdeme, celý svět bude zavalený neuklizenými hračkami."

"A děti se už nikdy nepoučí, že by si svých hraček měly vážit a uklízet je," zavrtěla nešťastně hadrová panenka hlavou. "Jestli to tak půjde dál, už svou Majdalenku nikdy neuvidím."

A tak šly a šly, možná dlouhou - možná krátkou chvíli, to už dnes nikdo neví…. Prohledávaly každý kout, každé místečko. Volaly a vyptávaly se rozházených hraček, mravenečků, ptáčků i lesních zvířátek, ale po skřítkovi Uklízíčkovi jako by se slehla zem. Až jednou….

"Slyšíte to taky?" zeptalo se červené autíčko a našpicovalo anténku.

"Haló, haló! Pomozte mi někdo. Já jsem tady," ozývalo se jakoby z velké dálky.

"Ano, slyšíme," odpověděly ostatní hračky a vydaly se po hlase.

"Haló, haló! Tady, tááádýýý."

"Odkud se to jen ozývá," hračky se rozhlížely na všechny strany, ale nikde nic neviděly.

"Pozor," zatroubilo autíčko na panenku. Ta se ihned zastavila a pohlédla na místo, kam jí ukazovalo autíčko. Tam, kam se právě chystala udělat další krok, zela obrovská prasklina v zemi.

"Haló, tady jsem," ozývalo se přímo z praskliny. Panenka, autíčko, mašinka i medvídek stály nad prasklinou, odkud se nesl známý hlas. Nakláněly se, co mohly a snažily se něco zahlédnout. A opravdu. Prasklinou prosvítalo slabé světýlko a tak hluboko v zemi, až na úplném dně, zahlédly známou postavičku.

"Skřítku Uklízíčku, jsi to ty?" volala dolů panenka.

"Jistě, že jsem to já," ozvalo se z praskliny. "No tak, kamarádi, vytáhněte mě! Trčím tu už pěkných pár dní."

"A jak ses tam dostal?" zeptalo se autíčko.

"No když to musíte vědět," povzdechl si skřítek a začal vyprávět. "Vracím se tak ze své pravidelné pochůzky, a že jsem ten den navštívil hezkých pár dětských pokojíčků, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal… netopýr. Přelétl mi přímo nad hlavou a frrrrr pryč. Měl pořádně naspěch a tak koukám, kam má namířeno. Co vám budu povídat, místo na cestu jsem se díval k nebi a tak jsem náhle místo pevné země ucítil pod nohama prázdno a já se propadal a propadal až na samé dno téhle praskliny."

"Jejda, to muselo být zlé," politovala skřítka panenka.

"Ano, to bylo. Celé dny jsem tady uvězněný a nemohu se dostat ven. Volám a volám, ale nikde nikdo… Ani nechci pomyslet, co se zatím, v mé nepřítomnosti, tam nahoře na zemi dělo s hračkami."

"Co ti budeme povídat, skřítku Uklízíčku, na světě je hotové dopuštění. Musíme tě dostat co nejrychleji ven. Je nejvyšší čas všechno napravit."

Čtyři odvážné hračky na sebe pohlédly a kývly. Po tom natrhaly stébla vysoké trávy, která rostla kolem a svázaly z ní dlouhý provaz. Ten pak spustily prasklinou dolů. Skřítek si jej ovázal kolem pasu a zakřičel z plných plic: "Táhněte!" A hračky, držící jedna druhou, táhly a táhly, co jim síly stačily. Když se konečně skřítek dotkl nohama pevné země, svalily se celí unavení jedna přes druhou. Ale hned se vzpamatovaly, vzaly skřítka mezi sebe a vyrazily směrem k Tajnému místu.

Skřítek cestou nevěřícně valil oči na to boží dopuštění kolem, až se najednou zastavil a řekl: "Takhle to už nemůžu nechat ani minutu." Potom třikrát tleskl a začaly se dít věci. Všechny hračky, jedna po druhé, mizely z ulic, parků, zahrad, domů i dětských pokojíčků, až nikde nezbylo docela nic. Všude bylo zase čisto, ale děti přišly o své hračky, kterých si poslední dny vůbec nevážily.

"Tý jo," zavolalo červené autíčko překvapeně. "Kam se všechny ty hračky poděly?"

"Kam asi," ťukal si medvídek na čelo. "Na Tajné místo přece."

"Ahááá." Autíčko, mašinka, medvídek i panenka pohlédly na skřítka.

"Ano, je to tak, " přikývl skřítek. Potom luskl prsty a společně se čtyřmi odvážnými hračkami se rozplynul v mlžném oparu.

A co že se dělo potom? Děti hledaly své hračky, ale ne a ne je najít. Zalekly se, že už je nikdy neuvidí a tak si konečně, po opravdu dlouhé době uklidily své pokojíčky. Utřely prach, vyluxovaly, složily si oblečení, které potom úhledně naskládaly do skříní a smutnýma očima sledovaly prázdná místa v poličkách, kde dřív pokojně odpočívali jejich kamarádi na hraní.

Když byl uklizený i ten úplně poslední pokojíček, stala se zvláštní věc. Po té, co se smutné děti uložily ke spánku, začaly se police plnit jejich ztracenými hračkami. To bylo radosti, když se děti ráno probudily a našly svá autíčka, panenky, plyšáčky, vláčky a ostatní hračky zpět na svých místech.

I naše čtyři odvážné hračky se po dlouhém čekání dostaly zpátky ke svým dětem. Hadrová panenka s novou puntíkatou mašlí ve vlasech se vesele tulila k ramínku své Majdalenky, která ji držela tak pevně, jako by ji už nechtěla nikdy pustit. Červené autíčko radostně zatočilo koly, když ho jeho kluk Tomík vypustil na rychlou jízdu po podlaze pokojíčku. Plyšový medvídek si blaženě hověl v postýlce, kde ho hladila a pusinkovala malá neposedná Lucinka. I mašinka úlevně upustila páru z komínku, když ji její Karlík postavil na koleje a s obdivem sledoval, jak krásně po nich jezdí.

A skřítek Uklízíček? Ten si už navždy pamatoval, co se stalo, když se jednou zapomněl a kvůli své nepozornosti se na chvilku ze světa ztratil. Dál obcházel dětské pokojíčky, ale vždy si dával dobrý pozor, kam šlape. A když se někde našlo nepořádné dítě, odnesl jeho oblíbené hračky a dobře se o ně staral, dokud se nezvedené dítko nepolepšilo. To potom vrátil jeho hračky tam, kam patří - na to jediné správné místo, do dětského pokojíčku.


Život slečny Snílkové

27. března 2018 v 16:34 | Veru K. |  O mně aneb o životě slečny Snílkové
V minulém článku jste se dozvěděli, co je to Pohádečník. Nyní bych asi měla napsat něco o člověku, který ho stvořil a bude zde psát.
Sedím tu na židli, nervózně pomrkávám na prosvícenou obrazovku monitoru a přemýšlím, jak se představit, jak popsat svůj život tak, abych vás přitom neunudila k smrti. Jde přece jen o období několika desetiletí.
Dejme tomu formu pohádky, protože o pohádkách bude tento blog. Sedím, myslím, jsem… prsty se začínají rozbíhat po klávesnici….

Jak se to v pohádkách vždy píše? Byla kdysi dávno jedna holčička a ta měla hlavu plnou snů. Říkejme jí malá slečna Snílková. Tahle slečna milovala příběhy, milovala pohádky, milovala knihy, milovala šustění stránek, když knihami listovala, milovala to napětí, se kterým čekala, jak se příběh bude rozvíjet, jak asi dopadne.

Malá slečna Snílková příběhy nejen ráda četla, ale také si je sama vymýšlela. Fantazie byla její nejvěrnější kamarádka. Hrála pro rodinu maňáskové divadlo. Hodiny a hodiny trávila okusováním pera při psaní vlastních pohádek a básniček. Snila o tom, že možná jednou i někdo další, než jen její rodina, bude číst, co sama vytvořila.

Tahle holčička nebyla neustále zavřená doma s papírem a tužkou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Měla samozřejmě i jiné zájmy. Ráda tancovala. Často pobíhala venku s kamarády. Hrála si. Užívala si dětství a dětských radostí.

Čas však neúprosně plynul. Z malé slečny Snílkové vyrostla velká slečna Snílková. Ta stále milovala knihy a příběhy, stále psala, ale na vlastní tvorbu bylo pod tíhou všedních dní méně času.

Jednoho dne potkala velká slečna Snílková rytíře svého srdce. Prožila si velkou lásku a po čase se konala svatba. Ale tady se náš příběh nekončí, tak jako v pohádkách. Tady jsme stále ještě skoro na začátku 😊.

Z velké slečny Snílkové se tedy stala mladá paní Snílková. A ta stále ráda snila. Jenže její sny teď byly jiné. Z celého srdce si přála mít s rytířem děti. Vlastní malé Snílky, o které by mohla pečovat, předávat jim lásku ke knihám a příběhům.


Ale ouha! Plány se plánují, avšak život se žije a neodvíjí se vždy podle předem připraveného scénáře. Roky plynuly jeden za druhým, ale žádní malí Snílci nepřicházeli. Bylo to bolavé období plné strachu, že nebude mít o koho pečovat, s kým se dělit o svou představivost, příběhy, pohádky a sny.

A v tomto smutném období se ozvala její kamarádka fantazie, která ji nikdy neopouštěla, jen se občas schovala do pozadí. Ta jí neodbytně našeptávala: "Nevzdávej to, Snílková! Stále sni! Předávej svou lásku k příběhům dětem, vždyť nemusí být tvé. Vzpomeň si na naše nerozlučné přátelství! Piš!"

Paní Snílková se rozhodla svou věrnou kamarádku poslechnout. Sedla si ke stolu a ze dna šuplíku vytáhla desky přecpané popsanými papíry. Byly to její příběhy, básničky, vymyšlené postavičky. Četla a četla. S nostalgickým úsměvem na tváři si připomínala, co kdysi napsala. A tehdy si také vzpomněla na skřítka, kterého si stvořila jako malá nemocná holčička, když ji nudilo polehávání v posteli. Radostně se se skřítkem přivítala. Byl to jeden z jejích nejstarších a nejmilejších dětských kamarádů. A právě proto se o něm rozhodla napsat svou první větší pohádku.

Od té doby opět psala. Pohádka o skřítkovi byla brzy hotová a dokonce se našlo i malé nakladatelství, které ji chtělo vydat jako knihu. Paní Snílková cítila obrovskou radost. Konečně! Konečně bude předávat svou lásku k příběhům dalším dětem.

A protože radost plodí další radost, stalo se, že s pomocí moderní medicíny vznikl malý zázrak. Po tolika letech marných snah a čekání porodila své první dítě. A protože se chtěla stát dobrou mámou, na chvilku odsunula své psaní stranou.

Ale i když paní Snílková nepsala, nezapomněla svému chlapečkovi předávat lásku k příběhům. Od nejútlejšího věku mu četla, vymýšlela mu básničky, krátké pohádky a netrvalo dlouho, než zjistila, že jí před očima roste další malý Snílek 😊. Po čase se s rytířem rozhodla pořídit prvorozenému sourozence. Moderní medicína jim opět pomohla k dalšímu zázraku. Narodil se druhý chlapeček. I u něj se paní Snílková snažila vzbudit lásku k příběhům. Kubíček však nebyl Snílkem, byl kutil a mechanik. Rád montoval, šrouboval, ale i rozebíral, pracoval rukama. Přesto, pro ty okamžiky, které mohl trávit s mámou, často poslouchal příběhy a básničky, které pro své dva chlapce vymyslela.

Čas celkem poklidně plynul a máma Snílková se rozhodla, že by měla začít znovu psát, zaznamenat si všechny říkanky a pohádky vytvořené pro své děti. Nakladatelství, ve kterém měla vyjít pohádka o jejím skřítkovi, bohužel mezitím ukončilo svou činnost a kniha se nekonala. Ale jí to příliš nevadilo, měla už komu předávat lásku k příběhům. A to ještě mnohé netušila.

Jednoho dne život vystrčil mámu Snílkovou ze zaběhlých kolejí. Byl to den,kdy zjistila, že čeká dalšího malého človíčka, možná Snílka. Byl to trochu šok. Celá léta jí doktoři tvrdili, že něco podobného je takřka nemožné. Každopádně scénář života bylo nutno znovu přepsat a to od základu. Další dítě už v plánu nebylo.
Ale díky novému scénáři je tu malá usměvavá princeznička. Třetí, přirozený zázrak. A již nyní je u ní možno vypozorovat nezaměnitelné stopy snílkovství. Možná z ní vyroste další slečna Snílková 😊.

Na psaní na nějakou dobu mámě Snílkové čas opět nezbýval, ale brzy se o slovo přihlásila kamarádka fantazie. Znovu začala našeptávat: "Co ti říkají přátelé? Piš! Co ti říká rodina? Piš ! Ale tentokrát už se se svým psaním neschovávej!"

Přímo před očima jí vytanulo její osobní motto.
Ke zrození příběhu stačí dát své fantazii křídla….

Kamarádka fantazie již nešeptala, skoro křičela: "No tak, Snílková, dej mi zpátky křídla! Chci létat!"

A tohle volání rozhodlo. Je čas posunout životní příběh dál. Jak bude pokračovat? Uvidíme. Máma Snílková se znovu pokusí najít nakladatelství pro svou delší pohádku o skřítkovi. Ale nejen pro tu ... za ta léta se jich do šuplíku nastřádalo víc. Pokud se nezadaří, podělí se o ně s vámi zde.

A protože se již se svými pohádkami nechce schovávat, vznikl tu pro vás Pohádečník. Blog o kamarádce fantazii, pohádkách, příbězích, veršování, snění…. O touze probudit v dětech radost z prostého čtení. O touze vypěstovat v nich trpělivost, vydržet u příběhu od začátku až do konce.

Povede se to? Bude Pohádečník někdo číst? Bude mít někdo zájem o pohádku na přání? Nechme se překvapit….
Každopádně o samotném Pohádečníku i o životě autorky tu toho bylo napsáno více než dost a teď už se pojďme věnovat tomu hlavnímu - POHÁDKÁM 😊 .

Co je to ten Pohádečník?

26. března 2018 v 15:35 | Veru K. |  Co je to ten Pohádečník
Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem se rozhodla vám "upéct" Pohádečník. Můj osobní psaný "moučník" na přání. Napište mi stručně, jak vaše dítě vypadá, jak je staré, pokud by mělo být hrdinou příběhu. Napište mi, co má rádo, o čem byste chtěli, aby pohádka byla a hlavně, jak by měla být dlouhá a já vám ji zde "upeču" a budu doufat, že vám bude "chutnat".

Pohádečník samozřejmě nemusí být pohádkou, může to být dětská rýmovačka, můžu ho upéct pro vás, ale také, a to se určitě častokrát stane, ho upeču pro jedno z mých tří dětí. A určitě se tu objeví i Pohádečník ze starých ingrediencí, které jsou postrkané na dně šuplíků u nás doma 😉.

Chuť Pohádečníku bude pokaždé jiná. Tím bude originální. Pokaždé mi jeho výroba zabere jiný čas a to dle vlivů okolních polehčujících " mých tří milovaných okolností" - Járyho, Kubíčka a Terinky, protože samozřejmě starost a péče o ně je na prvním místě a takový správně dopečený Pohádečník potřebuje svůj čas. Možná se občas nepovede podle představ, i to se stává. Přesto se pokaždé budu snažit, aby byl co nejchutnější 😉 .

Tak co říkáte? Půjdete do toho se mnou? Budete ochutnávat?

Pohádečník
(autor receptu - já - Veronika Kočová - manželka, matka, ale také věčný snílek)

Suroviny na těsto:
30 dkg výřečnosti
1/2 kypřícího prášku ze zrnek posbírané kuráže
10 dkg vzletných slov
15 dkg nápaditosti
3 slzy smíchu, či dojetí
Náplň:
Miska fantazie
1/2 sklenky vody z řeky poučení (dobra a zla, pravdy a lži)
1 vajíčko od pohádkové slepice
1 sladký pudink umíchaný z dětských přání
15 dkg radosti
1/2 l rosy z dětských snů (POZOR: nutno sbírat ihned po probuzení, než se sny odpaří v zapomnění)


Postup přípravy receptu
1. Na vále ze surovin uděláme těsto. Těsto po zpracování dáme na plech. Těsto je dosti křehké a měkké, musíme postupovat opatrně 😊
2. Ve větší míse vyšleháme všechny suroviny na náplň. Nebojte se, když bude zpočátku vypadat neslaně nemastně, při pečení se postupně "vybarví" a dostane tu správnou chuť. Pečeme v předehřáté troubě, dokud se nám od spodu nahoru nedopeče.
3. Po vychladnutí dozdobíme dle fantazie, pokrájíme a ochutnáváme.

Doba přípravy:
různá - dle nálady, denní doby, rozpoložení a vlivů polehčujících okolností 😊
Stupeň obtížnosti: Vždy od 1 do 10 - stupnice je proměnlivá jako aprílové počasí 😉