Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

Jak se skřítek Uklízíček ze světa na chvilku ztratil

28. března 2018 v 7:36 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Už vás, milé děti, někdy napadlo, kam mizí rozházené a dlouho neuklizené hračky? Proč, když si chcete hrát se svým oblíbeným autíčkem nebo panenkou, je nemůžete najít, i když přesně víte, že autíčko bylo ještě včera zaparkované pod postelí a panenka se válela v koutě neuklizeného pokojíčku? Že ne? Opravdu ne? Tak to si poslechněte můj příběh, který vám budu vyprávět Usmívající se .


Již od pradávných časů je na světě Tajné místo, které není pouhým lidským okem vidět. Tam se dějí věci, které nejsou pouhým uchem slyšet. Je to místo, kde unavené i pochroumané a rozbité hračky umí mluvit a kde odpočívají, dokud nepřijde jejich čas vrátit se tam, kam patří - do dětských pokojíčků, k jejich dětem, které si s nimi tak rády hrají.

A jak že se hračky na to Tajné místo dostaly? Může za to skřítek Uklízíček. Je to malý, ale tuze roztomilý uličník s čertovskýma očima, bambulatým nosíkem a odstátými ušisky. Na kulaté hlavičce má střapaté zrzavé vrabčí hnízdo, které si nerad češe. Oblečený chodí jen tak halabala do skřítkovské pracovní košilky, která mu neustále vyčuhuje ze strakatých kalhot s kšandami.

Ale i když tento skřítek vypadá jako velký nepořádník, u něj doma, na Tajném místě plném hraček, nepořádek nenajdete. Všechno zde má své místo, nikde se nic nepovaluje, ani nepřekáží a žádné smítko prachu se nestihne usadit na naleštěný nábytek, policové skříně ani vyleštěnou podlahu.

Však své jméno Uklízíček nedostal jen tak pro nic za nic. Pochází z širokého pokolení skřítků úklidovníčků, pořádníčků a čistotníčků. Je to zkrátka malý skřítek s pořádně velkým a důležitým úkolem. Jeho prací je totiž obcházet dětské pokojíčky na celém světě. A pokud je někde velký, ale opravdu velký nepořádek, který si neposedné dítě nechce uklidit, postará se, aby mu z něj zmizely jeho oblíbené hračky. Ale nebojte, neukradne mu je. Jen si je na chvilku vypůjčí a pokud jsou pomuchlané, pochroumané, nebo rozbité, postará se o ně a svými šikovnými prstíky je vyspraví tak, že vypadají skoro jako nové.

Když pak přijde čas, kdy se nepořádné dítko polepší a samo, svou vlastní pílí, si pokojíček uklidí, skřítek mu hračky v noci, pod rouškou tmy, přinese zpátky. Položí je k postýlce a zmizí. Ne však nadobro… jen do té chvíle, dokud bude v pokojíčku pořádek a čisto. Z uklizeného pokojíčku se žádná hračka tajně neztratí.

A tak už to chodí, co svět světem stojí. Vždyť vždy a všude se najde někdo, kdo si své hračky nerad uklízí.

Jednou však přišel den, kdy….
"To je strašný malér, paní mašinko," povídá na Tajném místě červené autíčko své sousedce v dřevěné polici. "Už uteklo tolik hodin, skoro celičký den a skřítek Uklízíček se ještě nevrátil domů. Slíbil mi, že mi dnes přimontuje poslední kolečko. Vždyť víte, že co on slíbí, vždycky splní."

"Ano, ano," přidala se hadrová panenka. "Mně slíbil červenou záplatu na mou roztrženou sukýnku."

"A mně chtěl dnes vyspravit vykloubenou tlapičku," ozval se plyšový medvídek.

Hadrová panenka se zasněně usmála: "Ach, dnes jsem měla dostat do vlasů puntíkatou mašli. Prý už brzy přijde můj čas, kdy se vrátím ke své Majdalence. Tuze se jí po mně prý stýská a všude mě hledá. Právě včera prý povídala mamince, že si musí pořádně uklidit pokojíček. Prý je to jediná šance, jak mě v tom nepořádku najít."

Červené autíčko si postesklo: "To můj kluk Tomík už mě taky dlouho hledá, ale uklízet si ne a ne začít. Je to pořádný lenoch. Snad už ho brzy napadne, že v tom čurbesu, který má pod postýlkou, se zkrátka nedá nic najít. Třeba už si taky brzy uklidí svůj nepořádek a já se k němu vrátím. Zase pak budeme s ním a s klukama z ulice závodit, čí auťák je rychlejší."

"To víš, že ano," utěšovala ho panenka. "Každé dítě se dříve nebo později napraví a začne si svůj nepořádek uklízet." Panenka se obrátila na nejzkušenější hračku v okolí. "Viďte, paní mašinko? Však vy to musíte vědět, když jste tu už po třetí." Paní mašinka jen posmutněle zabafala.

"Ale proč se skřítek Uklízíček pořád nevrací?" zeptalo se autíčko, už trochu vystrašené tou nezvyklou situací. "Nemohlo se mu něco přihodit? Už se opravdu začínám bát. Vždyť když se nevrátí, kdo nás opraví a donese zpátky domů?"

Mašinka si odfoukla z komínku: "Uf, máte pravdu. To je skutečně divné. V tuto hodinu už bývá skřítek vždycky zpátky. A já to musím vědět. Díky svému Karlíkovi jsem tu skoro častěji než doma," posteskla si. "Když ten můj uličník si po sobě tak nerad uklízí. Určitě tu nejsem naposledy. Tedy… pokud se skřítek vrátí."

"Ano, ano, ano… pokud se vrátí… no tak… kdepak je… proč už není doma… proč se nevrací?" ozývalo se ze všech stran.

"Tik, ťak, tik, ťak," hodiny na stěně netrpělivě odtikávaly minutu za minutou. "Bim, bam, bim, bam," odbíjely hodinu za hodinou. Ale skřítek pořád nikde.

Druhý den ráno už všechny hračky věděly, že je zle. Skřítek Uklízíček se ztratil.
To se nemělo stát. Na Tajném místě se najednou zešeřilo, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a uvalil na něj kletbu. Na police i podlahu se snesla vrstva prachu, v koutech pavoučci uháčkovali své pavučiny, hračky úplně oněměly a znehybněly a vše začalo vypadat neuklizeně a zašle. Nikde ani známka po tom, že tu ještě před chvílí panoval čilý ruch, a že se donedávna ze všech koutů a polic ozývaly veselé hlásky dětských hraček.

To však nebylo nic proti tomu, co se dělo ve světě lidí. Jak šel den za dnem, čím dál tím více dětí si přestalo uklízet své pokojíčky. Proč, ptáte se? Už se jim z nich neztrácely oblíbené hračky. Vždyť když je někam v tom svém nepořádku zašantročily, vždycky je dřív nebo později našly.

"Běda," vzdychaly jejich maminky. Nepomáhalo jejich lamentování, přikazování, domluvy ani prosby. Děti si své pokojíčky uklízet nezačaly. Ani tatínkové s dětmi nic nesvedli. Za pár dní už se nepořádek z dětských pokojíčků začal rozšiřovat i do dalších míst, tu se v kuchyni válely zapomenuté kostičky, v obýváku rozházené punčošky, v předsíni zakutálený míč. A venku to nebylo o moc lepší. Na trávnících před domy se povalovala neuklizená kola, koloběžky, brusle … zkrátka všechno, na čem děti venku dovádějí i s čím si hrají. Každou chvilku někdo uklouzl po rozkutálených kuličkách, zakopl o kyblíček nebo šlápl na lopatičku.

Vše se zhoršovalo minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem. Hračky začínaly plnit už i ulice.
Co se to tu děje? Divili se lidé. Proč jsou děti čím dál nepořádnější? Proč si po sobě neuklidí? Jak to, že na ně nikdo a nic neplatí?

"Hepšíííííí," ozvalo se náhle na Tajném místě. To hadrovou panenku zašimralo v nose smítko prachu a tím ji probudilo z věčného spánku.

"Medvídku, vstávej!" zalomcovala se svým chundelatým kamarádem. Nic. "Vstávej, povídám!" zkoušela to znovu. Marně. Pak se její pohled stočil na velkou krabici, ve které měl skřítek Uklízíček schované svoje nářadíčko na spravování hraček. Našla se tam dokonce jehla, nit a velikánské nůžky. Panenka nelenila, slezla z police a s vypětím všech sil krabici otevřela.

"Paráda," zaradovala se. Potom vzala jehlu, nit i nůžky a vrátila se k medvídkovi. Velice opatrně mu přiložila vykloubenou tlapičku na své místo a trochu nemotorně mu ji přišila.

"No tak, medvídku, slyšíš mě?" znovu s ním zatřásla a v tom…
Ano, ano… medvídek otevřel jedno oko, potom druhé a konečně se probudil. Koukl na svou přišitou tlapičku a vesele se usmál. "Děkuji ti, panenko, jsi opravdu šikovná hračka."

"Ále, to nic nebylo, medvídku," mávla panenka rukou a přiskočila k červenému autíčku. "Spíš mi pojď pomoc nasadit a přimontovat tohle kolečko."

Medvídek už nelenil ani chviličku, popadl šroubovák a hbitě pomohl kolečko správně přišroubovat tam kam patří.

"Tú,tú," také autíčko procitlo ze svého spánku. A jak se tak nakrucovalo, aby si prohlédlo své spravené kolo, neopatrně šťouchlo do paní mašinky, která stála hned vedle něj.

"Co to má, pro pána jána, znamenat?" odfoukla si mašinka a podívala se na ostatní hračky, které ji obklopily ze všech stran.

"To znamená," založila si panenka ruce v bok: " že jsme jediné hračky, které jsou tady na Tajném místě vzhůru, a že už nebudeme jen tak nečinně čekat, jestli se nám skřítek Uklízíček vrátí."

"Nebudeme?" zeptal se medvídek nejistě.

"Drn, drn… nebudeme," odpovědělo autíčko rázně. Ale pak se zamyslelo a dodalo: "Ale co tedy podnikneme?"

"No co, húúú húúú, vypravíme se do světa," zahoukala mašinka.

"Ano, ano," přikyvovala hadrová panenka. "Budeme skřítka Uklízíčka hledat."

A tak se také stalo. Čtyři odvážné hračky opustily bezpečí Tajného místa a vypravily se do světa plného nástrah. A co neviděly. Jiné hračky povalující se všude kolem. Na chodnících, v parcích, na trávnících před domy, zkrátka úplně všude, kam pohlédly.

"To je zlé. Moc zlé," povzdechla si paní mašinka. "Jestli skřítka Uklízíčka brzy nenajdeme, celý svět bude zavalený neuklizenými hračkami."

"A děti se už nikdy nepoučí, že by si svých hraček měly vážit a uklízet je," zavrtěla nešťastně hadrová panenka hlavou. "Jestli to tak půjde dál, už svou Majdalenku nikdy neuvidím."

A tak šly a šly, možná dlouhou - možná krátkou chvíli, to už dnes nikdo neví…. Prohledávaly každý kout, každé místečko. Volaly a vyptávaly se rozházených hraček, mravenečků, ptáčků i lesních zvířátek, ale po skřítkovi Uklízíčkovi jako by se slehla zem. Až jednou….

"Slyšíte to taky?" zeptalo se červené autíčko a našpicovalo anténku.

"Haló, haló! Pomozte mi někdo. Já jsem tady," ozývalo se jakoby z velké dálky.

"Ano, slyšíme," odpověděly ostatní hračky a vydaly se po hlase.

"Haló, haló! Tady, tááádýýý."

"Odkud se to jen ozývá," hračky se rozhlížely na všechny strany, ale nikde nic neviděly.

"Pozor," zatroubilo autíčko na panenku. Ta se ihned zastavila a pohlédla na místo, kam jí ukazovalo autíčko. Tam, kam se právě chystala udělat další krok, zela obrovská prasklina v zemi.

"Haló, tady jsem," ozývalo se přímo z praskliny. Panenka, autíčko, mašinka i medvídek stály nad prasklinou, odkud se nesl známý hlas. Nakláněly se, co mohly a snažily se něco zahlédnout. A opravdu. Prasklinou prosvítalo slabé světýlko a tak hluboko v zemi, až na úplném dně, zahlédly známou postavičku.

"Skřítku Uklízíčku, jsi to ty?" volala dolů panenka.

"Jistě, že jsem to já," ozvalo se z praskliny. "No tak, kamarádi, vytáhněte mě! Trčím tu už pěkných pár dní."

"A jak ses tam dostal?" zeptalo se autíčko.

"No když to musíte vědět," povzdechl si skřítek a začal vyprávět. "Vracím se tak ze své pravidelné pochůzky, a že jsem ten den navštívil hezkých pár dětských pokojíčků, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal… netopýr. Přelétl mi přímo nad hlavou a frrrrr pryč. Měl pořádně naspěch a tak koukám, kam má namířeno. Co vám budu povídat, místo na cestu jsem se díval k nebi a tak jsem náhle místo pevné země ucítil pod nohama prázdno a já se propadal a propadal až na samé dno téhle praskliny."

"Jejda, to muselo být zlé," politovala skřítka panenka.

"Ano, to bylo. Celé dny jsem tady uvězněný a nemohu se dostat ven. Volám a volám, ale nikde nikdo… Ani nechci pomyslet, co se zatím, v mé nepřítomnosti, tam nahoře na zemi dělo s hračkami."

"Co ti budeme povídat, skřítku Uklízíčku, na světě je hotové dopuštění. Musíme tě dostat co nejrychleji ven. Je nejvyšší čas všechno napravit."

Čtyři odvážné hračky na sebe pohlédly a kývly. Po tom natrhaly stébla vysoké trávy, která rostla kolem a svázaly z ní dlouhý provaz. Ten pak spustily prasklinou dolů. Skřítek si jej ovázal kolem pasu a zakřičel z plných plic: "Táhněte!" A hračky, držící jedna druhou, táhly a táhly, co jim síly stačily. Když se konečně skřítek dotkl nohama pevné země, svalily se celí unavení jedna přes druhou. Ale hned se vzpamatovaly, vzaly skřítka mezi sebe a vyrazily směrem k Tajnému místu.

Skřítek cestou nevěřícně valil oči na to boží dopuštění kolem, až se najednou zastavil a řekl: "Takhle to už nemůžu nechat ani minutu." Potom třikrát tleskl a začaly se dít věci. Všechny hračky, jedna po druhé, mizely z ulic, parků, zahrad, domů i dětských pokojíčků, až nikde nezbylo docela nic. Všude bylo zase čisto, ale děti přišly o své hračky, kterých si poslední dny vůbec nevážily.

"Tý jo," zavolalo červené autíčko překvapeně. "Kam se všechny ty hračky poděly?"

"Kam asi," ťukal si medvídek na čelo. "Na Tajné místo přece."

"Ahááá." Autíčko, mašinka, medvídek i panenka pohlédly na skřítka.

"Ano, je to tak, " přikývl skřítek. Potom luskl prsty a společně se čtyřmi odvážnými hračkami se rozplynul v mlžném oparu.

A co že se dělo potom? Děti hledaly své hračky, ale ne a ne je najít. Zalekly se, že už je nikdy neuvidí a tak si konečně, po opravdu dlouhé době uklidily své pokojíčky. Utřely prach, vyluxovaly, složily si oblečení, které potom úhledně naskládaly do skříní a smutnýma očima sledovaly prázdná místa v poličkách, kde dřív pokojně odpočívali jejich kamarádi na hraní.

Když byl uklizený i ten úplně poslední pokojíček, stala se zvláštní věc. Po té, co se smutné děti uložily ke spánku, začaly se police plnit jejich ztracenými hračkami. To bylo radosti, když se děti ráno probudily a našly svá autíčka, panenky, plyšáčky, vláčky a ostatní hračky zpět na svých místech.

I naše čtyři odvážné hračky se po dlouhém čekání dostaly zpátky ke svým dětem. Hadrová panenka s novou puntíkatou mašlí ve vlasech se vesele tulila k ramínku své Majdalenky, která ji držela tak pevně, jako by ji už nechtěla nikdy pustit. Červené autíčko radostně zatočilo koly, když ho jeho kluk Tomík vypustil na rychlou jízdu po podlaze pokojíčku. Plyšový medvídek si blaženě hověl v postýlce, kde ho hladila a pusinkovala malá neposedná Lucinka. I mašinka úlevně upustila páru z komínku, když ji její Karlík postavil na koleje a s obdivem sledoval, jak krásně po nich jezdí.

A skřítek Uklízíček? Ten si už navždy pamatoval, co se stalo, když se jednou zapomněl a kvůli své nepozornosti se na chvilku ze světa ztratil. Dál obcházel dětské pokojíčky, ale vždy si dával dobrý pozor, kam šlape. A když se někde našlo nepořádné dítě, odnesl jeho oblíbené hračky a dobře se o ně staral, dokud se nezvedené dítko nepolepšilo. To potom vrátil jeho hračky tam, kam patří - na to jediné správné místo, do dětského pokojíčku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama