Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

VELIKONOČNÍ BERÁNEK

31. března 2018 v 10:18 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Na nebeské louce se pásl velikonoční beránek. Stál daleko od svého stáda a rozčileně přežvykoval. Procházel kolem malý kudrnatý andílek, který si beránka všiml.

Bylo mu divné, co tam beránek dělá tak sám, a tak k němu přišel blíž a zeptal se: "Proč tu tak postáváš, beránku? A co že jsi tak daleko od svých oveček?"

Beránek přestal přežvykovat a odpověděl: "Ale… zlobím se."

Andílek na něj samým překvapením vyvalil své modré oči: "Proč, pro pánaboha? Vždyť se blíží Velikonoce? Tvůj čas přichází."

"Můj čas?" Beránek si znechuceně odfrkl. "Jaký můj? Všechnu slávu přece už dávno schlamstl ten nenasyta zajíc. To na něj se děti těší, na ušáka jednoho. A proč? Protože on jim přinese vajíčka a dobroty. A co já beránek? Nic. Děti na mě začínají zapomínat. Mnohdy se u nich nedostanu ani na slavnostní stůl. To není fér!"

Andílek nevěděl, co by mu měl na to odpovědět, a tak ho jen poplácal po hlavě: "To bude dobré, beránku." A s těmi slovy odběhl pryč. Za sebou ještě zaslechl další rozhořčené odfrknutí.

Andílek po cestě uvažoval. Opravdu je důvod, aby se velikonoční beránek cítil tak ukřivděně? Vrtalo mu to hlavou.

Když si v nebi některý z andělů neví rady, vypraví se za někým, kdo zná odpovědi na všechny jejich otázky. Za Pánem Bohem. A to udělal i náš malý kudrnatý andílek.

"Pane Bože, volal už z dálky," když ho zahlédl vcházet nebeskou branou do nebe. Bůh se právě vracel z lidského světa ze své pravidelné celodenní pochůzky.

"Pane Bože, počkej prosím na mě!" Volal zadýchaný andílek.

Pán Bůh se zastavil a počkal, až k němu malý andílek doběhne. "Copak tě ke mně přivádí, Doriane?"

Andílek stydlivě přešlápl z jedné bosé nohy na druhou. "Pane Bože, přišel jsem za tebou kvůli velikonočnímu beránkovi."

"Opravdu?" Pán Bůh se na andílka povzbudivě usmál. "Tak povídej! Copak se děje s tím naším kudrnáčem."

Andílek nesměle prozradil: "Pane Bože, velikonoční beránek se zlobí."

"Vskutku?" Pán Bůh udiveně nadzvedl své huňaté obočí.

"Ano, ano. Beránek asi závidí velikonočnímu zajíci, že se na něj děti těší, protože jim nosí vajíčka a dobroty. Kdežto prý na něj, na beránka, lidé, a hlavně děti, začínají zapomínat."

Andílek při té představě polekaně nadskočil. "Myslíš, že je to pravda, Pane Bože? Vždyť beránek je od pradávna symbol Velikonoc! Co by to bez něj bylo za svátky?"

Pán Bůh rozvážně pokýval hlavou. "Jsou jiné časy, Doriane. Svět se změnil. Lidé už nectí tradice tak jako dřív. Ženou se vpřed, spěchají, často ani sami neví kam a při tom se nestíhají ohlížet zpět. Zapomínají."

"Ale to je hrozné," andílek si vystrašeně přitiskl dlaň na ústa. "Co s tím jen budeme dělat?"

"Co s tím budeme dělat?" zopakoval Pán Bůh zamyšleně. "To je opravdu dobrá otázka." Potom se upřeně zadíval na malého andílka a pravil: "To, milý Doriane, bude první andělský úkol pro tebe."

"Pro mě?" andílek se překvapeně zajíkl.

"Ano! Připomeň lidem a hlavně dětem, Doriane, o čem jsou Velikonoce. Dohlédni, aby nezapomněli na tradice. Aby nezapomněli na velikonočního beránka."

"Jak to mám udělat?" zeptal se malý andílek potichu.

"To už nechám na tobě," odpověděl Pán Bůh a odešel. Měl za sebou dlouhý den a již si potřeboval odpočinout.

A tak tam zůstal stát sám. Malý andílek s velkým úkolem. Jestlipak si s ním dokáže poradit?

***

Hned po raním kuropění prošel náš malý andílek nebeskou branou. Spěchal na pozemský svět, aby se mohl pustit do plnění svého prvního úkolu.

Jakmile se jeho bosé nohy dotkly pevné země, vzal na sebe andílek podobu vrásčitého starce a čekal na svou příležitost. V hlavě už měl plán.

Netrvalo dlouho a kolem stařečka procházel hlouček školáků v čele s mladou paní učitelkou. Učitelka rázně rozhazovala rukama a vysvětlovala dětem něco o přírodě.

Stařeček začal hlasitě bědovat. "Co si jen počnu? Co budu dělat? Kde jen může být?"

Učitelka prudce zastavila a pohlédla na starého smutného pána. Potom se nesměle dotkla jeho ramene a zeptala se: "Stalo se vám něco, pane? Nepotřebujete pomoc?"

Stařeček uchopil ruku, kterou k němu sama natáhla, sevřel její prsty v dlani a pronikavě se zahleděl do učitelčiných zelených očí. Mladá žena se zachvěla. Připadalo jí, jako by se něco právě dotklo jejího nitra.

Stařeček pomalu pustil její ruku a nenápadně se usmál. Opravdu nahlédl učitelce až na dno její duše. To, co tam spatřil, ho potěšilo. Našel svého pomocníka tady na zemi.

"Ach, běda mi," začal opět naříkat. "Z ohrady se mi ztratil můj beran. Má pro mě nesmírnou cenu. Co budu dělat se stádem bez mého beránka?"

V hloučku dětí to zašumělo. Už slyšely, že se někomu zaběhl pes, nebo zatoulala kočka, že se po vsi rozutekly slepice. Ale beran? To tu ještě nebylo.

"Někdo ho ukradl?" ozvalo se.
"Nebo utekl?
"Zabloudil?"

"No tak, děti," napomenula učitelka své žáčky. "Utište se! Počkáme, až co nám tady starý pán k tomu poví."

Stařeček si zhluboka povzdechl. "Já sám nevím. Ještě ráno se můj beránek v ohradě poklidně pásl, ale když jsem přišel po obědě zkontrolovat, zda mají mé ovečky dost vody na pití, byl už pryč. Od té doby tu chodím. Všude ho hledám. Ale zatím nemám štěstí. Víte, přistěhoval jsem se teprve nedávno. Dobře to tu neznám. Potřeboval bych pomoc."

Mladá paní učitelka byla sice žena rázná, ale s laskavým srdcem. Jakmile kdokoliv potřeboval podat pomocnou ruku, vždy mu ji byla ochotná nabídnout.

Nejinak tomu bylo i teď. "My vám s hledáním berana pomůžeme," prohlásila. "Viďte, děti? Máme dnes na programu přírodopisný den. Vyučování stejně trávíme zde venku."

Děti viděly svou šanci, jak se trochu ulít z nezáživného vyprávění o rostlinách a ptactvu, a tak nadšeně souhlasily. "Ano, ano, pomůžeme vám!" Třeba při tom zažijí i nějaké to dobrodružství.

Učitelka se ke stařečkovi naklonila, a ještě se ho potichu zeptala "Ale není ten beran nějak nebezpečný, viďte? Mám za děti odpovědnost."

Stařeček zavrtěl hlavou. "Není. Je to krotký přátelský beránek. Ten nikdy nikomu neublížil."

A tak se spustila pátrací akce. Zanedlouho už se rozkřiklo, že děti v čele s učitelkou a starým vrásčitým pánem hledají po okolí ztraceného berana. K pátrací akci se přidávalo čím dál více dětí. Zapojili se i další učitelé se svými třídami. Přidalo se i mnoho náhodných kolemjdoucích, které zajímalo, kvůli čemu se strhl takový povyk. Za chvilku už hledala celá vesnice, jenže zmizelého berana nikdo ani koutkem oka nezahlédl.

V tom se na Obecním úřadě rozdrnčel telefon. "Haló, prosím vás, neztratil u vás někdo berana? Jeden se nám tu toulá. Je sněhově bílý a kolem krku má uvázanou červenou pentli," telefonovali ze sousední vesnice, po tom co zjistili, že u nich nikdo berana nepostrádá.

"Ano, ano," zvolala úřednice radostně. "U nás se jeden beránek hledá."

"Jedeme si pro něj," zavýskla radostně mladá učitelka, když se o tom dozvěděla a stařečka radostně objala. Potom ho dovedla ke svému autu, posadila ho dovnitř a sama si sedla na místo řidiče. Rozjeli se do vedlejší vsi, aby si beránka vyzvedli.

Ale ouha. Než tam dojeli, beran znovu zmizel. "Nevíme, jak se to mohlo stát," kroutili lidé, kteří na ně čekali, hlavami. Odchytli jsme ho a odvezli sem, do zemědělského družstva. Zavřeli jsme ho do chléva, ale když jsme šli berana zkontrolovat, chlév byl prázdný."

Stařeček si povzdechl. Mladá učitelka posmutněla. Zpátky se vrátili s nepořízenou.

Jenže to už se na Obecním úřadě znovu rozdrnčel telefon. "Haló, prý u vás hledáte berana. My tu jednoho máme. Je sněhově bílý a kolem krku má uvázanou červenou mašli. Můžete si prosím pro něj přijet? Nemáme, kde bychom ho zde drželi."

Učitelka se stařečkem opět nasedli do auta a rozjeli se do další vesnice. Než tam však dojeli, beránek už byl pryč.

A to se opakovalo ještě mnohokrát. Na Obecním úřadě vždy zadrnčel telefon se zprávou, že se sněhově bílý beránek s červenou pentlí kolem krku našel tam a zase jinde. Ale stejně tak, jako se objevil, vždy i zmizel.

Den se nachýlil ke svému konci. Přišel večer, dospělí a děti stále ještě beránka vytrvale hledali, když v tom odněkud zdálky zaznělo zacinkání zvonečku nebo rolniček.

"Slyšeli jste?" ptali se lidé jeden druhého. "Odkud to přichází?" Zacinkání se ozvalo znovu a znovu a pak, spolu s prodlužujícími se stíny, nakráčel do vsi nádherný kudrnatý bílý beran s rudou pentlí uvázanou kolem krku. Všem přítomným se z toho pohledu zatajil dech. Mělo to zvláštní kouzlo a ještě zvláštnější atmosféru.

Stařeček se k beranovi radostně rozeběhl. "Kde si se toulal, ty uličníku!" huboval ho. Potom se se širokým úsměvem na tváři obrátil na všechny přítomné a pravil: "Jste laskaví, že jste starému neznámému člověku tolik pomáhali. Musím se vám za to odvděčit. Přijďte zítra všichni v poledne na zdejší louku, nachystám tam pro vás překvapení."

Jakmile to dořekl, odkráčel s bílým beránkem v patách do tmy, která se mezitím snesla na zdejší ves. Všichni přítomní se za nimi mlčky dívali a pak se jeden po druhém rozešli do svých domovů.

***

Protože zvědavost je velmi stará a neodbytná lidská vlastnost, druhý den, v pravé poledne, se všichni dospělí i děti do jednoho dostavili na místní louku, aby zjistili, jaké překvapení si to pro ně stařec nachystal.

To, co tam spatřili, jim vehnalo úsměvy do tváří. Jako by Velikonoce přišly o několik dní dříve.

Na louce stála malá ohrada a v ní se poklidně pásly ovečky a nechyběl ani sněhově bílý beránek s pentlí kolem krku. Kousek od ohrady se táhl dlouhý dřevěný stůl, na němž byly úhledně vyskládány mísy a talíře se vším, co k takové správně oslavě příchodu jara patří. Našla se tu malovaná velikonoční vajíčka, mazance, pečení beránci, koláče, jidáše i mísy s ovocem. Všude stály krásně naaranžované vázy s květinami a rozkvetlými kočičkami. Do země, vedle malého zelenajícího se stromku, byly zapíchané pomlázky a proutky. A o kousek dál bylo ohniště. Oheň vesele praskal a plápolal a stařeček lákal všechny přítomné, aby u něj na chvilku poseděli.

Při opékání buřtíků starý pán vyprávěl. A to velmi poutavě. Připomínal dospělým i dětem, co znamenají Velikonoce, jak vznikly, jaké zvyky a tradice se k nim pojí. Jak se který velikonoční den jmenuje a co znamená. Vyprávěl jim také o velikonočním beránkovi. Mluvil a mluvil a dospělí i děti s napětím poslouchali.
V srdcích se jim rozlévalo příjemné teplo a oni sami zatoužili připravit si letos u sebe doma ty pravé nefalšované Velikonoce se vším všudy. Mezi přítomnými se nenápadně vznášelo a rozpínalo jarní andělské kouzlo.

Den v příjemné atmosféře uběhl velmi rychle. Když nastal večer, stařeček přisedl k mladé učitelce, která též posedávala u praskajícího ohně a vřele ji objal.

"Děkuji vám," pravil. "Nikdy nepřestaňte být taková jaká jste. Vždy ochotná podat pomocnou ruku potřebnému člověku. Jednou se vám to bohatě vrátí. A nikdy, prosím, nezapomeňte na tradice. Učte o nich! Vy máte tu moc."

Učitelka starce shovívavě poplácala po ruce. Za tu krátkou dobu ji velice přirostl k srdci.

Ale to už přišel čas se se všemi rozloučit. Lidé se v pokojné atmosféře vrátili domů, přišla noc a po ní nový den.

"Vítej zpátky, Doriane," vítal u nebeské brány malého andílka svatý Petr. "Pán Bůh už na tebe netrpělivě čeká."

Malý andílek bez meškání přispěchal k božímu trůnu a vyhrkl: "Pane Bože, co myslíš? Povedlo se to?" Nervozitou se celý třásl.

"Ano, Doriane, vedl sis velice dobře. Připomněl jsi dospělým i dětem, co to jsou pravé Velikonoce. Všichni ti, co se s tebou na zemi setkali, co poslouchali tvé vyprávění, si ponesou lásku k velikonočním svátkům celým životem. Budou ji dále šířit ve svých rodinách, budou se ohlížet za tradicemi. Tvá mladá učitelka na tebe nikdy nezapomene, Doriane. Bude dlouhá léta o tradicích učit. Bude je předávat mnoha dětem. A ti pak budou tradice šířit dál, za hranice této vesnice, za hranice této malé země. Splnil jsi svůj první úkol."

Andílek si úlevně vydechl.

"A teď utíkej za velikonočním beránkem, Doriane! Slyšel jsem, že ti ten kudrnáč chce poděkovat."


A tak se skončil příběh o jednom roztrpčeném velikonočním beránkovi, o andílkovi s nemalým úkolem a o tradicích, které se bohužel, pod tlakem dnešní rychlé uspěchané doby, pozvolna mezi lidmi kamsi vytrácejí.

Zastavme se čas od času a připomeňme si staré zvyky a tradice. A pokud potkáme někoho, kdo nám o nich bude chtít vyprávět, poslouchejme! Třeba to není jen tak obyčejný člověk, co má touhu se vypovídat. Třeba je to další převtělený andílek, který dostal za úkol, připomenout nám, na co jsme na své cestě životem v té rychlosti zapomněli 😊 .


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Vampire┼ Erin Walentine Sammael ┼Vampire┼ Erin Walentine Sammael | Web | 31. března 2018 v 18:51 | Reagovat

pěkné

2 pohadecnik pohadecnik | 31. března 2018 v 20:12 | Reagovat

Děkuji že se vracíte ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama