Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

Život slečny Snílkové

27. března 2018 v 16:34 | Veru K. |  O mně aneb o životě slečny Snílkové
V minulém článku jste se dozvěděli, co je to Pohádečník. Nyní bych asi měla napsat něco o člověku, který ho stvořil a bude zde psát.
Sedím tu na židli, nervózně pomrkávám na prosvícenou obrazovku monitoru a přemýšlím, jak se představit, jak popsat svůj život tak, abych vás přitom neunudila k smrti. Jde přece jen o období několika desetiletí.
Dejme tomu formu pohádky, protože o pohádkách bude tento blog. Sedím, myslím, jsem… prsty se začínají rozbíhat po klávesnici….

Jak se to v pohádkách vždy píše? Byla kdysi dávno jedna holčička a ta měla hlavu plnou snů. Říkejme jí malá slečna Snílková. Tahle slečna milovala příběhy, milovala pohádky, milovala knihy, milovala šustění stránek, když knihami listovala, milovala to napětí, se kterým čekala, jak se příběh bude rozvíjet, jak asi dopadne.

Malá slečna Snílková příběhy nejen ráda četla, ale také si je sama vymýšlela. Fantazie byla její nejvěrnější kamarádka. Hrála pro rodinu maňáskové divadlo. Hodiny a hodiny trávila okusováním pera při psaní vlastních pohádek a básniček. Snila o tom, že možná jednou i někdo další, než jen její rodina, bude číst, co sama vytvořila.

Tahle holčička nebyla neustále zavřená doma s papírem a tužkou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Měla samozřejmě i jiné zájmy. Ráda tancovala. Často pobíhala venku s kamarády. Hrála si. Užívala si dětství a dětských radostí.

Čas však neúprosně plynul. Z malé slečny Snílkové vyrostla velká slečna Snílková. Ta stále milovala knihy a příběhy, stále psala, ale na vlastní tvorbu bylo pod tíhou všedních dní méně času.

Jednoho dne potkala velká slečna Snílková rytíře svého srdce. Prožila si velkou lásku a po čase se konala svatba. Ale tady se náš příběh nekončí, tak jako v pohádkách. Tady jsme stále ještě skoro na začátku 😊.

Z velké slečny Snílkové se tedy stala mladá paní Snílková. A ta stále ráda snila. Jenže její sny teď byly jiné. Z celého srdce si přála mít s rytířem děti. Vlastní malé Snílky, o které by mohla pečovat, předávat jim lásku ke knihám a příběhům.


Ale ouha! Plány se plánují, avšak život se žije a neodvíjí se vždy podle předem připraveného scénáře. Roky plynuly jeden za druhým, ale žádní malí Snílci nepřicházeli. Bylo to bolavé období plné strachu, že nebude mít o koho pečovat, s kým se dělit o svou představivost, příběhy, pohádky a sny.

A v tomto smutném období se ozvala její kamarádka fantazie, která ji nikdy neopouštěla, jen se občas schovala do pozadí. Ta jí neodbytně našeptávala: "Nevzdávej to, Snílková! Stále sni! Předávej svou lásku k příběhům dětem, vždyť nemusí být tvé. Vzpomeň si na naše nerozlučné přátelství! Piš!"

Paní Snílková se rozhodla svou věrnou kamarádku poslechnout. Sedla si ke stolu a ze dna šuplíku vytáhla desky přecpané popsanými papíry. Byly to její příběhy, básničky, vymyšlené postavičky. Četla a četla. S nostalgickým úsměvem na tváři si připomínala, co kdysi napsala. A tehdy si také vzpomněla na skřítka, kterého si stvořila jako malá nemocná holčička, když ji nudilo polehávání v posteli. Radostně se se skřítkem přivítala. Byl to jeden z jejích nejstarších a nejmilejších dětských kamarádů. A právě proto se o něm rozhodla napsat svou první větší pohádku.

Od té doby opět psala. Pohádka o skřítkovi byla brzy hotová a dokonce se našlo i malé nakladatelství, které ji chtělo vydat jako knihu. Paní Snílková cítila obrovskou radost. Konečně! Konečně bude předávat svou lásku k příběhům dalším dětem.

A protože radost plodí další radost, stalo se, že s pomocí moderní medicíny vznikl malý zázrak. Po tolika letech marných snah a čekání porodila své první dítě. A protože se chtěla stát dobrou mámou, na chvilku odsunula své psaní stranou.

Ale i když paní Snílková nepsala, nezapomněla svému chlapečkovi předávat lásku k příběhům. Od nejútlejšího věku mu četla, vymýšlela mu básničky, krátké pohádky a netrvalo dlouho, než zjistila, že jí před očima roste další malý Snílek 😊. Po čase se s rytířem rozhodla pořídit prvorozenému sourozence. Moderní medicína jim opět pomohla k dalšímu zázraku. Narodil se druhý chlapeček. I u něj se paní Snílková snažila vzbudit lásku k příběhům. Kubíček však nebyl Snílkem, byl kutil a mechanik. Rád montoval, šrouboval, ale i rozebíral, pracoval rukama. Přesto, pro ty okamžiky, které mohl trávit s mámou, často poslouchal příběhy a básničky, které pro své dva chlapce vymyslela.

Čas celkem poklidně plynul a máma Snílková se rozhodla, že by měla začít znovu psát, zaznamenat si všechny říkanky a pohádky vytvořené pro své děti. Nakladatelství, ve kterém měla vyjít pohádka o jejím skřítkovi, bohužel mezitím ukončilo svou činnost a kniha se nekonala. Ale jí to příliš nevadilo, měla už komu předávat lásku k příběhům. A to ještě mnohé netušila.

Jednoho dne život vystrčil mámu Snílkovou ze zaběhlých kolejí. Byl to den,kdy zjistila, že čeká dalšího malého človíčka, možná Snílka. Byl to trochu šok. Celá léta jí doktoři tvrdili, že něco podobného je takřka nemožné. Každopádně scénář života bylo nutno znovu přepsat a to od základu. Další dítě už v plánu nebylo.
Ale díky novému scénáři je tu malá usměvavá princeznička. Třetí, přirozený zázrak. A již nyní je u ní možno vypozorovat nezaměnitelné stopy snílkovství. Možná z ní vyroste další slečna Snílková 😊.

Na psaní na nějakou dobu mámě Snílkové čas opět nezbýval, ale brzy se o slovo přihlásila kamarádka fantazie. Znovu začala našeptávat: "Co ti říkají přátelé? Piš! Co ti říká rodina? Piš ! Ale tentokrát už se se svým psaním neschovávej!"

Přímo před očima jí vytanulo její osobní motto.
Ke zrození příběhu stačí dát své fantazii křídla….

Kamarádka fantazie již nešeptala, skoro křičela: "No tak, Snílková, dej mi zpátky křídla! Chci létat!"

A tohle volání rozhodlo. Je čas posunout životní příběh dál. Jak bude pokračovat? Uvidíme. Máma Snílková se znovu pokusí najít nakladatelství pro svou delší pohádku o skřítkovi. Ale nejen pro tu ... za ta léta se jich do šuplíku nastřádalo víc. Pokud se nezadaří, podělí se o ně s vámi zde.

A protože se již se svými pohádkami nechce schovávat, vznikl tu pro vás Pohádečník. Blog o kamarádce fantazii, pohádkách, příbězích, veršování, snění…. O touze probudit v dětech radost z prostého čtení. O touze vypěstovat v nich trpělivost, vydržet u příběhu od začátku až do konce.

Povede se to? Bude Pohádečník někdo číst? Bude mít někdo zájem o pohádku na přání? Nechme se překvapit….
Každopádně o samotném Pohádečníku i o životě autorky tu toho bylo napsáno více než dost a teď už se pojďme věnovat tomu hlavnímu - POHÁDKÁM 😊 .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama