Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

Duben 2018

POHÁDKOVÁ BALADA

27. dubna 2018 v 10:22 | Veru K. |  Pohádky ze šuplíku
Tak to prostě musím Usmívající se . Tuto Pohádkovou baladu, mou jedinou veršovanou pohádku, jsem psala opravdu hooodně hodně dávno, na konci druhého stupně základní školy. Když jsem ji našla, vyvalily se na mě vzpomínky, jak jsem seděla u psacího stolu, o který jsem se dělila se sestrou, okusovala pero a sledovala z okna projíždějící tramvaje a auta. Přesto jsem je nevnímala, neslyšela. Hledala jsem ta správná slova, správné rýmy, a proto sem dám baladu neosekanou, neupravenou, tak jak kdysi, v prehistorii mého života, vznikla.


POHÁDKOVÁ BALADA

Znám jeden dům, tam v houštinách,
kde vlci dobrou noc přichází ti dát.
Znám jeden dům, už je to dávno tak,
kam já a hlouček dětí chodily si hrát.

Byl to pro nás hrad,
v těch našich hrách,
kde sídlil drak
jménem Bouřlivák.

On velký byl a šel z něj strach,
z tlamy mu oheň sálal a létal si jak pták.
Tu a tam princeznu k obědu si dal
a ze smutku králů se jen radoval.

Jeho zloba přesahala všechny meze
a tak lovil lidi jak kus zvěře.
Každý v celé zemi se ho bál,
jenže on se tomu všemu jenom smál.

A v dálné zemi si žil chuďas Jan.
On byl jen kmán však srdcem ctnostný pán.
To málo co měl ještě chudším dal
a po krásách světa toulal se sám.

Teď zpátky k drakovi. Co ten vyvedl dál?
Nebudete tomu věřit, ale on se zamiloval.
Tou šťastnou byla Sarafína - krásná panna.
Bylo jí poručeno, aby za draka se vdala.

"To bych si radši oči vyplakala
a svého života se navždy vzdala,
než bych si draka za muže vzala,"
řekla panna.

Drak uslyšev to, rozlítil se celý:
"Já nikdy nevzdám se takovéhle ženy.
Však za tuto urážku bude pykat vaše zem.
Teď zjistíte, proč Bouřlivákem jmenuji se jen."

To dořeknuv, nad zemí stahovat se počla mračna.
Ptáte se, kde v té chvíli nacházel se chrabrý Jan?
Ten sotva co ta krutá bouře začla,
přímou cestou za drakem se dal.

Draka spatřil u hradu, jak plačky rozjímal.
"Proč jsem tak krutý?" sám sebe se ptal.
"Byl to snad knížete pekel škodolibý dar?
Proč tam kde já jsem, je jen stesk a zmar?"

Tu z křoví vystoupil náš Jan a zvolal:
"Za to si, draku, můžeš jen ty sám.
Kdybys trochu chtěl, mohls hodný být.
Teď přišel ten správný čas všechno napravit."

V tom zlý drak na Jana se pousmál.
Jako by tím pousmáním slunce přivolal.
Tak se zlý drak hodným navždy stal
a Jan krásnou Sarafínu za ženu si vzal.

Za takového muže byla panna ráda,
a proto se z toho radovala a nebyla sama.
Radoval se z toho všechen lid.
Vždyť teď už navždy pokoj budou mít.

Sám drak byl rád, na to vemte jed.
Vždyť místo ohně tek mu z tlamy med.
A jak to tak bývá, tím pohádky je konec,
na dobrou noc vám zazvoní můj pohádkový zvonec.


ŘÍKÁME SI - Pro všední dny

24. dubna 2018 v 7:33 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Botičková


Na dvě malé nožičky,
nazuju si botičky.
A co potom udělám?
Na cestu se s nimi dám.
Jeden krůček jako druhý,
na to se ty botky hodí.
Ťapy, ťapy, ťap.
Šlapy, šlapy, šlap.


Járýnkova mlsná 😊

Járo, Járy, Járýnku, kde máš svoji maminku?
V kuchyni je maminka, buchty sladké peče.
Jaké budou Járýnku, až otevřeš pusinku?
Tvarohové, povidlové, makové…než však budou hotové,
čas se strašně vleče.


Marůdková


Horečka mi tělo sžírá
A trápí mě kašel, rýma.
Hepčí, hepčí, hepčí,
Zítra to snad bude lepší.



Plenková

Táto, tati, tatínku,
Mám pokakanou prdýlku.
Že jako ty jsem chlapeček,
tak přebal mi ten zadeček.

KROKODÝLEK

20. dubna 2018 v 7:31 | Veru K. |  Dětský koutek aneb z chytrých dětských hlaviček
Krokodýlek
Jaroslav Koča, 9 let



Jednou na jaře se v Africe narodil maličký krokodýl. Byl to kajman a jmenoval se Kroky. Hned od narození byl hrozně zvědavý. Byl zvláštní tím, že měl modrou tečku na oku, na čumáčku měl modrou skvrnku a taky měl modrou skvrnku na konci ocásku.

Jednou se zatoulal na staveniště a to byl malér. Odchytl ho dělník. Dělník ho dal do auta. Kroky se snažil dostat z auta ven, ale nešlo to. Dělník ho odvezl k lovcům. Lovci se ho ptali, kde vzal takhle krasné mládě kajmana. Dělník řekl, že ho našel na staveništi. Hned, co to do řekl, kajmana jim dal a odjel.

Lovci ho prodali do zoo. V zoo ho dali k ostatním krokodýlům. Kroky se bál albínů, protože byli velcí a bílí. Kroky se snažil rozbít sklo, ale nešlo to. Když bylo krmení, ošetřovatel vyndal Krokyho a chtěl mu dát jídlo. Ale Kroky ho kousl, pan ošetřovatel ho upustil a Kroky utekl ze zoo k řece.

Když byl u řeky, tak skočil do vody a plaval směrem k letišti. Když byl na letišti, šel do oddělení, které odlétá do Afriky. Všichni chodili do druhého letadla. Kroky taky. A tak odletěl. Let trval čtyři hodiny. Když letadlo přistálo, Kroky utíkal domů k řece.

ŘÍKÁME SI - Na dobrou noc

18. dubna 2018 v 7:16 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Uspávanka

Už nám skončil další den,
tak přivoláme krásný sen.
Proto si tě během chvilky,
zabalíme do peřinky.
Pomazlíme, pohoupáme,
na čelíčko pusu dáme.
Pak přečteme pohádku,
o unaveném děťátku.



Na dobrou noc


Spinkej, broučku, zavři oči,
představ si, jak svět se točí.
Nech si dneska v noci zdát,
o tom, kdo tě má moc rád.
Ráno až se probudíš,
Budeme si spolu hrát.



Ukolébavka
Spinkej, spinkej … (Járýnku, Kubíčku, Terinko,….)
Srdíčko mý zlatý.
Maminka tě miluje
a tatínek taky.
Spinkej, spinkej, sladce spi,
Ať se ti zdaj krásné sny 😊 .

STATEČNÝ RYTÍŘ MIREČEK

16. dubna 2018 v 18:58 | Veru K. |  Pohádky na přání
napsáno pro chrabrého rytíře Mirečka P. z Dobřan
V jednom malém poklidném městečku stál domeček a v něm bydlel malý chlapeček Mireček, s ještě menší sestřičkou Lelinkou, s maminkou a také tatínkem.

Mireček byl velmi chytrý, šikovný, veselý a výjimečný kluk. Měl rád dinosaury a duchy, rád stavěl lego, skákal na trampolíně nebo venku jezdil na koloběžce či odrážedle. Také často chodil na procházky a dlouze pozoroval všechny ty úžasné věci, co se kolem něho odehrávají.

Byl to takový malý, statečný rytíř, který dělal mamince a tatínkovi jenom radost. Když však byl ještě malé miminko, tajně, zcela nepozorovaně, se k němu připlížila zlá sudička. Jmenovala se Dysfázie. A protože je to velice škodolibá baba, Mirečka tehdy začarovala a ukradla, poztrácela a zamíchala mu v hlavičce všechna slovíčka.

Mireček teď proto velmi málo mluví. Tolik by toho chtěl mamince, tatínkovi i sestřičce povědět, ale tak špatně se mu hledají slova, pletou se a šmodrchají.

"Tak to tedy ne!" dupla si Mirečkova maminka rozzlobeně nohou, když zjistila, že je její chlapeček začarovaný. "Ty jsi přece můj rytíř, Mirečku! A pravý rytíř, ten se umí poprat s kýmkoliv, třeba i se zlou sudičkou. Budeš s tou babou bojovat!"

Mireček hrdě napřímil ramínka a přikývl. Byl to přece statečný kluk.

Maminka ale věděla, že úplně sám si Mireček se zlou sudičkou neporadí. Bude potřebovat pomoc. Proto odvedla Mirečka na jedno velice zvláštní místo. Byla tam čekárna, kde se mohl Mireček s maminkou posadit a také dveře, na kterých se blyštěl prapodivný nápis LOGOPEDIE.

Maminka vysvětlila Mirečkovi, že za těmi dveřmi sedí hodná víla logopedka, která naučí Mirečka spoustu kouzel, aby mohl se zlou sudičkou Dysfázií bojovat a porazit ji.

"Těší mě, Mirečku," přivítala hodná víla malého chlapce, prohlédla si ho a pak mávla svou kouzelnou hůlkou, aby vyčarovala několik listin. Byla na nich napsaná slova, velká spousta slov a také obrázky.

"Jsi statečný rytíř, Mirečku, když ses rozhodl porazit zlou sudičku," prohlásila víla. "Proto ti dám kouzla, která ti v tvém boji pomohou. Ale musíš se je naučit zpaměti a už je nikdy nezapomenout. Troufáš si na to?"

"Ano," řekl Mireček hrdinně.

Hodná víla mu tedy vysvětlila, co vše je třeba udělat.

A tak malý chrabrý rytíř Mireček začal bojovat. Každý den plnil spoustu důležitých úkolů. Ale nezapomněl se při tom bavit a radovat se ze života. Cákat se se sestřičkou v bazénu, pouštět vláčky po kolejích, kopat do míče. Vždyť svět je plný radostí.

A jak Mireček postupně překonával všechny překážky, začalo se ukazovat, že čáry zlé sudičky začínají ztrácet na síle. Podle rady víly logopedky totiž neustále hledal a sbíral, za pilné pomoci své maminky, tatínka a sestřičky Lelinky, poztrácená slovíčka.

Ty pak jako korálky navlékal na dlouhý náhrdelník slovní zásoby. Až bude náhrdelník plný, zlá sudička Dysfázie bude poražena.

A protože malý Mireček je pravý rytíř a statečný hrdina, určitě vyhraje velice brzy. Nemyslíte?

__________________________________________________________________________________________________________
A jak si vede Mireček ve svém boji právě teď? To můžete průběžně sledovat na blogu Ticho v domě - není pro mě: http://zijemepotichu.blog.cz/
Ten Mirečkova maminka založila, aby zde mohla sdílet materiály, postupy učení, učební pomůcky a jiné věci s dalšími maminkami, jejichž děti zlá sudička Dysfázie taktéž začarovala. Třeba tím pomůže k rozvoji nejen svému Mirečkovi, ale i dalším výjimečným klukům a holčičkám ❤ .

ŘÍKÁME SI - Denní Hygiena

13. dubna 2018 v 7:50 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky
Všechny maminky to jistě potvrdí Smějící se. Od chvíle, kdy si přineseme z porodnice ten maličký uplakaný uzlíček, se vše ve dne v noci točí jen a jen kolem něj. Je to nekonečný maraton kojení, přebalování, uspávání.

Jak miminka rostou, přidává se hraní a další činnosti a denní program se stává rozmanitější. V batolecí době si už více všímáme, jak naši drobečci spontánně reagují na zvuky a rytmus, a to je chvíle, kdy zařazujeme do programu dětské písničky a jednoduché říkanky.

U nás doma byly a stále jsou říkanky na denním pořádku, ale zásoba těch, které jsem znala a pamatovala si, se brzy vyplýtvala. A tak bylo nutné si nějaké nové veršovánky vymyslet.

Pro inspiraci dalším maminkám tedy zařazuji do Rubriky Básničkování seriál ŘÍKÁME SI, kde najdete krátké říkanky vymyšlené pro mé tři děti. První vám představím ty, které jsme si říkali nejčastěji, protože se týkají činností denní hygieny jako je koupání a čištění zubů. Ale také stříhání nehtíků, protože tahle činnost byla u mých dětí obzvláště neoblíbená a bez pláče se většinou neobešla. Krátká říkanka je při stříhání vždy zabavila a odvedla pozornost Mrkající .



Čištění zoubků


Čistím zoubky, čistím,
tím si zdraví jistím.
Když si budu zoubky čistit,
budou jako perličky.
Když na mámu usměju se,
Bude zářit zoubek každičký.



Koupání


Na tvou hezkou hlavičku,
dám šamponu trošičku.
Namydlím ti tvoje vlásky,
voní jako sedmikrásky.
Namydlím ti tělíčko,
jsi mé mydlinkové štěstíčko.



Stříhání nehtíků



Šmiky, šmiky, šmik,
nehty ti vzal kominík.
Pak je hodil do komína,
kde je našla meluzína.
Šmiky, šmiky, šmik.

UČÍME SE DNY

11. dubna 2018 v 7:17 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky



POZTRÁCENÉ DNY

Týden venku zakopl a rozsypal své dny,
prosím vláčku jeď a všechny vyzvedni.
Jede vláček po kolejích, velký úkol má.
Rozhlíží se všude kolem, dny v týdnu hledá.


První je vždy PONDĚLÍ, to každé malé dítě ví.
ÚTERÝ je jako druhé, kdepak asi vidět bude?
Další na řadě je STŘEDA, najít by ji bylo třeba.
ČTVRTEK to je čtvrtý den, schovává se pod dubem.
Pátý musí najít PÁTEK, ať v tom týden nemá zmatek.
Pak SOBOTA, NEDĚLE, to jsou dva dny veselé.
Když má všechny ve vagonkách, už netváří se kysele.

-----------------------------------------------------------------------

JEDE VLÁČEK SBÍRAT DNY

Jede vláček do zatáček
a v něm sedí malý žáček.
Sbírá s vláčkem z týdne dny,
tak se kolem rozhlédni.

Pondělí, úterý, středa, čtvrtek,
zahrabal je v dírách krtek.
Pátek, sobota, neděle, mávají z lesa nesměle.
Tak a jsou všechny… směje se žáček vesele.








O princezně Juli a starém zapomenutém traktůrku - 4. a 5. díl

9. dubna 2018 v 8:54 | Veru K. |  Pohádky na přání
Starý traktůrek


"Mám plán, Huberte," prohlásila pak do ticha, když Huberovi vše vypověděla.

Myšák udiveně vykulil oči.

"Vím, jak vše zachránit, ale budu se muset vzepřít tatínkově rozkazu a přání. Toto je ale mnohem důležitější. Půjdeš do toho se mnou, Huberte?" zeptala se kamaráda a když přikývl, pohladila ho.

Potom už na nic nečekala, rychle se převlékla do svých pracovních kalhot, na nohy obula vysoké holiny a ryšavé vlasy svázala do copu, aby nepřekážely. Pak z truhly vytáhla všechna prostěradla, která tam našla, svázala jedno k druhému, myšáka si posadila na rameno a otevřela okno. Myšák vystrašeně zabořil hlavu do Julina copu. Ta přivázala provaz z prostěradel k pelesti postele a zbytek vyhodila z okna. Pak se začala sama spouštět z okna dolů na zem.

Jakmile se její holiny dotkly prašné země, rozběhla se Juli k té nejzazší stodole, která za zámkem stála, rozrazila její vrata a vběhla dovnitř.

Stále tam stál. Její železný, němý kamarád. Starý traktor, tedy spíš menší traktůrek, který už si na poli své dávno odsloužil. Ale protože princezna si ho zamilovala a jako malá holčička se v něm schovávala a prolézala, nešel do starého železa, jak už to u vysloužilých traktorů bývá zvykem, nýbrž zůstal ve stodole pro radost a zábavu malé princezničky. Za ta léta už na něj všichni zapomněli. Ale Juli k němu stále často chodívala. Už se v něm neprolézala jako dřív, ale stále se v něm ukrývala, když ji něco trápilo.

"Tady jsi, můj železný brachu," řekla mu. "Zahálka ti skončila, čeká nás spousta tvrdé práce." Pak vytáhla klíček schovaný v železné truhličce, která ležela ukrytá pod prknem v rohu stodoly. Vzala ho, vlezla do kabiny traktoru, klíček strčila do zapalování a otočila ho."

Traktor zabafal, nadskočil, zavrčel, zachrčel, otřásl se a… zase ztichl.

"Ale no tak, kamaráde, nezlob mě," lamentovala princezna a znovu otočila klíčkem. Ozvalo se zavrzání, traktor se znovu celý otřásl, ale to bylo všechno.

"Huberte, musíš mi pomoc," otočila se princezna na myšáka. "Utíkej pro Vojtěcha a přiveď ho sem. Ten bude vědět, co dělat. A ať si sebou vezme svoje nářadí."

Hubert přikývl a se zapištěním vyběhl ven ze stodoly, aby přivedl vesnického hocha, který z celého království ze všech nejlépe rozuměl rozmanitým strojům a vše co se porouchalo, uměl rychle opravit.

Za chvilku už se za vraty stodoly ozvaly rychlé kroky a dovnitř vstoupil vysoký pohledný mladík. Juli si povzdechla. Nikdo to nevěděl, ale Vojta se jí moc líbil. Protože však byla princezna a on pouze vesnický hoch ve službách krále, netroufala si na něho myslet.

"Já věděl, že se něco stalo, když se na mě nalepil váš myšák a nechtěl se pustit mé nohavice, princezno Juli." Promluvil mladík a odložil si brašnu s nářadím na zem. Brašna se pootevřela a z ní vylezl Hubert. "Tak povídejte, slečno, pročpak mě ten myšák přivedl právě sem."

Juli se usmála. "Jsi jeden z mála, Vojto, kdo ví o mém Hubertovi a pozná ho. Proto jsem ho za tebou poslala a neběžela pro tebe sama. Nikdo se nesmí dozvědět, že už nejsem ve své komnatě na zámku." Po těchto slovech vyprávěla mladíkovi, co dnes zaslechla v královském sále a vypověděla mu i vše o svém plánu na záchranu království.

Vojtěch mlčky poslouchal, pak se poškrábal ve vlasech a pravil: "To je velice odvážný plán, princezno Juli, ale já věřím, že s trochou pomoci to dokážete. Vlastně dokážeme, pokud mi to dovolíte."

"Moc ráda, Vojto," zašeptala stydlivě princezna.

"Tak se pusťme do díla," řekl mladík a důkladně začal prohlížet starý traktor. Zkontroloval vše co se dalo, prohlédl díl po díle, až najednou… " á tak tady máme problém," zavolal Vojtěch vítězně. Potom popadl svoje nářadí a dal se do práce. Za chvilku byl hotov. "Nebylo to nic vážného, princezno Juli, zkuste nyní otočit klíčkem v zapalování."

Princezna si vylezla zpět do kabiny a otočila klíčkem. Starý traktor se pohnul, pak ještě jednou a nakonec se s hlasitým zaskřípěním rozjel vpřed.

"Sláva, máme vyhráno," zavolala radostně princezna. Vojta i s myšákem přiskočili na traktor a vyjeli rovnou na nedaleké pole.




Království je zachráněno - Ať žije Juli !



Vojta dostal za úkol sehnat jakýkoliv, třebas i starý, pluh a vše ostatní, co je potřeba k tomu, aby se dalo s nevelkým traktorem orat, vláčet i sít obilí. Taktéž musel zajistit dostatek osvětlení, jelikož bude třeba pracovat bez přestávky, tedy i v noci, dokud nebude vše hotové.

Princezna se pevně držela volantu starého traktůrku a zhluboka se nadechla. Pak se podívala na myšáka, který jí seděl na rameni a řekla: "Jdeme na to, kamarádi," a traktor se rozjel po poli.

Traktor jezdil sem a tam, tam a sem, z jednoho pole na druhé, po celý den i po celou noc. Princezně už padala hlava únavou, přesto si nedopřála odpočinku. S ranním kuropěním se vyhouplo slunko nad obzor a kolem pole se začaly trousit děti, které tudy chodily do školy.

Pár dětí si princezny všimlo a začalo vyzpěvovat:
"Princeznička Juli,
pole orat umí,
krávu, kozu podojí,
ta se práce nebojí,
za taneční střevíce,
koupila lán pšenice
a plesové šaty
vyměnila za mlaty….
… Kdo princeznám rozumí ?

Vojta, který princezně ve všem usilovně pomáhal, pohrozil dětem prstem. "Vy uličníci, copak nevidíte, že princezna se snaží zachránit naši příští úrodu? To se o ní nestydíte šprýmovat? To vás doma neučily slušnému vychování?"

Děti se po sobě překvapeně podívaly a pak se rozběhly na všechny strany. Do školy už nikdo z nich nedorazil. Královstvím se tak začala nést zpráva, že princezna v malém traktůrku, sama jen s Vojtovou pomocí, obdělává všechna pole, aby bylo obilí zaseto dříve, než přijde předčasná zima, o které se po celém království vypráví.

Všichni lidé, malí i velcí, mladí i staří, kterým ještě sloužili ruce i nohy, posbírali po svých staveních náčiní, které doma našli, a které se dalo použít k práci na poli. Jeden po druhém pak spěchali na královská pole, aby mohli princezně v její odvážné snaze pomoci. Jak lidí i nástrojů přibývalo, práce jim šla lépe od ruky.. když v tom…

"Juli!" rozlehlo se hrozivě po poli. Malý traktůrek se poprvé od včerejšího dne zastavil a princezna vykoukla ven. Uprostřed pole stál pan táta král. Byl rozkročený, s rukama v bok. Juli mu odvážně pohlédla do očí, ale neřekla nic.

"Jak to, že si neuposlechla můj královský rozkaz? Jak to, že jsi bez dovolení opustila zámek? Jak to, že tu pracuješ? Už zase se nechováš jako princezna," zahromoval král. Samozřejmě, že i na zámek se donesla zpráva, o co se statečná princezna na polích snaží.

Juli si povzdechla, ale pak sebrala odvahu a pravila: "Tatínku, prosím ustup mi z cesty. Je tu práce, která nepočká. Až ji dokončím, budeš mi moct kázat. Teď mě však nezdržuj, nebo obilí nebude zaseto včas." Hned na to opět otočila klíčkem v zapalování a traktůrek se znovu rozjel.

Pan král se potajmu pousmál. Tohle byla jeho odvážná holka, co se jen tak ničeho nezalekne. Nechal ji tedy jet po její práci a sám si vyhrnul rukávy, aby mohl také pomoci.

Na polích se pracovalo dnem i nocí. Slunko na obloze několikrát vyšlo i zapadlo. Paní máma královna společně s kuchařkou a děvčaty z kuchyně dovážela na pole jídlo a pití, aby nikdo z lidí při tak těžké práci neměl hlad ani žízeň. Všichni pracovali do úmoru, dokud poslední zrnko obilí nebylo překryto půdou. V ten okamžik motor starého traktůrku utichl. Lidé také ztichli a podívali se jeden na druhého. Dokázali to. Předběhli zimu. Úroda byla zasetá. Království bylo zachráněno.

Do ticha se rozezněl princeznin šťastný smích. Na nose jí totiž právě přistála první sněhová vločka. Pak, jako by se nebe otevřelo a někdo tam nahoře rozpáral peřinu. Dolů, na zkoprnělý lid, se začali snášet sněhové vločky, spousta sněhových vloček. Vojta se také rozesmál. Pak se rozesmály všechny děti a přidávali se i ostatní, až se radostně smáli úplně všichni. "Sláva, sláva!" provolávali mezi výbuchy smíchu.

Juli roztáhla paže a šťastně se roztočila kolem dokola. Pak bez přemýšlení skočila Vojtovi kolem krku a políbila ho. Hned jak si ale princezna uvědomila, co dělá, zase uskočila zpátky.

Vojta celý zčervenal a nenápadně pohlédl na krále s královnou. Princeznini rodiče ho upřeně pozorovali. Nemračili se. Panu králi blesklo hlavou, že takového ženicha by si pro svou dceru přál. K čemu by byl zde na zámku princ, který nerozumí hospodaření. Své dceři ale nic neřekne, nechá tomu volný průběh a čas ukáže, jestli si k sobě tito dva mladí lidé najdou cestu a jejich láska rozkvete, jako stromy na jaře.

Starý traktůrek už nemusel stát zapomenutý ve stodole. Za své velké zásluhy se dočkal generální opravy, dostal nový nátěr a znovu mohl vyjíždět na pole s ostatními užitečnými zemědělskými stroji.

A princezna Juli? Kázání od tatínka krále už se nedočkala. Za co také? Vždyť svou pracovitostí a odvahou to zkusit, zachránila královskou úrodu a tím i pověst celého království, které si na svém zemědělském umu tolik zakládalo. Královské pokladnice se nadále mohly plnit výnosy z prodeje obilí, mouky, ovoce, zeleniny i mléčných výrobků a vajec.

Pan král už princezně nestál v cestě a nechal jí dělat to, co bylo jejímu srdci nejmilejší:
PRACOVAT A HOSPODAŘIT, ABY SE VŠEM V KRÁLOVSTVÍ MOHLO DOBŘE DAŘIT 😊.

O princezně Juli a starém zapomenutém traktůrku - 2. a 3. díl

6. dubna 2018 v 7:35 | Veru K. |  Pohádky na přání
Královský rozkaz
Po těchto slovech Juli do své komnaty doslova prchla. Jakmile za sebou zavřela dveře, smutně se posadila na velkou postel s nebesy a oči si překryla dlaněmi. Potom zašeptala: "Huberte, jsi tady? Huberte! Kde se zase touláš, když tě potřebuji?"

V rohu komnaty to zašramotilo a z poza skříně vylezl veliký myšák. Nebyl to právě domácí mazlíček, který by se k princezně do zámecké komnaty hodil. Ale i Juli byla výjimečná a nevšední princezna a tak spolu s myšákem tvořili výbornou dvojici. A navíc, nikdo o jejím domácím mazlíčkovi neměl ani ponětí, ač myšák byl princezniným přítelem již pěknou řádku let. Kdyby se o něm vědělo, jistě by to na zámku vzbudilo další královské pozdvižení.

"Á, tady jsi Huberte," usmála se princezna na myšáka, když si ho konečně všimla. "Já vím, že jsi zase šmejdil v zámecké kuchyni a jídelně. Měl jsi zase hlad, viď? Jednou tě to neustálé mlsání přivede do velkého maléru."

Princezna nad tou představou zavrtěla hlavou a potom se kamaráda zeptala. "Slyšel jsi tatínka, Huberte?" Když myšák pokýval hlavou, pokračovala. "Myslím, že tentokrát je opravdu zle. Mám strach, že mi tatínek zakáže pracovat na poli, možná mě nepustí ani ke zvířatům a třeba ani nebudu smět do našich zahrad. Jestli je to pravda, co si počnu, Huberte?"

Myšák začal pobíhat po komnatě sem a tam, tam a zase sem, rozčileně pískal a rozhazoval tlapkami.

"Já vím, já vím, tatínek král už nejednou vyhrožoval, že mi hospodaření jednou pro vždy zakáže, ale nikdy svou hrozbu neuskutečnil," zavzpomínala princezna. Myšák se zastavil a opět pokýval hlavou.

"Přesto," zašeptala Juli: "mám nyní zvláštní šimrání. Tušení, že tentokrát bude všechno jinak, že opravdu tatínkovi došla jeho královská trpělivost."

Myšák opět začal pobíhat sem a tam, tam a sem, pískal a chloupky na hřbetě měl zježené. Potom vyšplhal princezně na rameno a něžně se přitulil k její hlavě. Princezně se po projevu jeho náklonosti v očích zaleskly slzy dojetí.
Potom tiše pravila: "Já vím, že ty mne neopustíš, Huberte, ať se stane cokoliv. A to co se stane nezjistím, pokud se rychle nepřevléknu a nevrátím se za tatínkem a maminkou zpět do jídelny."

Jen co to dořekla, něžně sundala myšáka ze svého ramene a položila ho do měkké postele. "Ty tu na mne počkej, Huberte, vše ti pak povím."

Juli se rychle převlékla do slušných princeznovských šatů zdobených krajkou a mašličkami a utíkala zpět do jídelny, aby už tu rozmluvu s tatínkem měla za sebou.

Pan táta král i paní máma královna už na ni čekali. "Posaď se, Juli!" vybídl tatínek svou dceru, jen co vešla dovnitř jídelny.

Jakmile princezna dosedla na židli, pan táta král spustil: "Juli, již nejsi dítě. Jsi princezna téměř na vdávání. Žádný princ si za ženu nevezme princeznu od krav, která na podzim vyráží na pole, aby sela ozim a v létě ho spolu s ostatními sklízí."

Král se hrozivě odmlčel a pak svůj proslov dokončil. "Teď se, mé dítě, pořádně najez a po obědě již pro tebe začne nový život. Takový, jaký si měla žít od začátku. Život princezny a ne děvečky či rolníka. Máš přísný zákaz účastnit se jakékoliv práce na poli, v zahradách či ve stájích a chlévech. Tvůj pobyt zde na zámku se omezí jen na komnaty, ve kterých budeš moci číst, malovat a studovat vše, co se pro pravou princeznu sluší a patří. Budeš se řádně oblékat a česat, abys, až se jednou vdáš, manželovi nedělala ostudu. Koneckonců jsi má jediná dcera a celé naše království připadne tobě a tvým dětem."

Král byl s proslovem hotov, užuž si sedal na svou královskou židli, když si ještě na něco vzpomněl: "A pokud se, Juli, budeš chtít vypravit ven do zahrad, nebo do zámeckého parku, pak tě vždy někdo musí doprovodit. To ti povídám! Rozuměla jsi, holčičko?"

Juli polkla a smutně přikývla, oči upřené do svého talíře, ve kterém chladla polévka. "Ano, tatínku králi," špitla tiše a pak už neřekla jediné slůvko, mlčky snědla celý oběd a odešla do své komnaty, aby se tam mohla vyplakat ze své bolesti.



Na království se žene pohroma


Jak pan táta král řekl, tak se stalo. Ale pro Juli to bylo dlouhé a nešťastné období. Chovat se jako princezna, to nebylo nic pro ni. Měla dvě šikovné ruce zvyklé pracovat. Teď jen zahálely. Chyběl jí pobyt venku mezi prostými lidmi i mezi zvířaty. Nyní byla zavřená doma, ven vycházela jen zřídka. Nechtěla si připomínat, o co na poli, v zahradách i v chlévech přichází. Snažila se číst, ale na čtení neměla pomyšlení. Snažila se malovat, ale neuměla to. Hezky se strojila, ale na tváři měla neustále smutný výraz. Oči měla často plné slz. Chřadla. Už se nedokázala z ničeho radovat. Nikdo ze služebnictva se na to její utrpení nedokázal dívat, ale nikdo nic neřekl. Co přikázal král, to se muselo dodržet.

Hubert, Julin věrný přítel často vybíhal ven, ale brzy se zase vracel, aby mohl kamarádku informovat, co se za zdmi zámku děje. Jenže Juli neuměla myší řečí. Snažila se myšákovi ze všech sil porozumět, ale bylo to marné. A tak den za dnem, týden za týdnem, smutně a pomalu plynuly.... až jednou……

Juli právě seděla u okna a toužebně vyhlížela ven, když si všimla, že se dole v zahradě něco děje. Před stráží tam stálo několik rolníků, všichni rozčileně máchaly rukama a snažili se překřičet jeden druhého. Juli pootevřela okno, aby mohla poslouchat jejich hlasy.

"Musíte nás pustit ke králi!" Volal právě jeden z rolníků. Další rolník hrozil rukou na jednoho ze strážců, "to nepočká, chlape! Jestli se to král ihned nedozví, bude z toho pořádný malér."

Strážní se na sebe podívali, pak pokrčili bezradně rameny a pustili rozčilené rolníky do zámku.

Juli rychle zavřela okno, chvilku rozrušené přecházela po komnatě a pak se otočila na svého kamaráda, který právě odpočíval stulený na polštáři v princeznině křesle. "Slyšel jsi to také, Huberte?"

Myšák líně pokýval hlavou a princezna znovu promluvila. "Určitě půjde o něco vážného, jinak by rolníci tolik nenaléhali, že musí jít za tatínkem. Musím zjistit o co jde." Hubert znuděně opět položil hlavu na tlapky a zavřel oči.

Princezna už na nic nečekala a vyběhla ven z komnaty. Před dveřmi královského sálu se zastavila a nakoukla klíčovou dírkou dovnitř. Rolníci už tam stáli. Byli nastoupení před králem a právě mu něco překotně sdělovali. Král je pozorně poslouchal a čím dál víc se mračil.

Juli opatrně a potichu otevřela dveře na malou škvírku a strčila ucho dovnitř.

"Na mou věru, pane králi," prohlašoval právě jeden z rolníků. Ostatní muži horlivě přikyvovali. "Byli jsme si to ověřit u Rozáry, bábi kořenářky. Všichni, co jsme tady, víme, že je to stará čarodějnice a zná spoustu podivných věcí. Určitě umí i čarovat. Ale také vykládá karty a věští budoucnost. Rok co rok za ní posíláme jednoho z nás, aby nám předpověděla, jaká bude úroda."

"Vím, vím," pravil král. "A Rozára vám to předpověděla?" zeptal se.

Všichni muži do jednoho sklopili své hlavy. "Ano pane králi a Rozára se nikdy nespletla."

"To je zlé, moc zlé," kabonil se král. "Co si jen počneme?"

"Nevím, pane králi," odpověděl nejstarší z mužů. "Je po žních. Všechny naše stroje a pracovní náčiní jsou na dílnách, kde se připravují na další sezonu. Spousta strojů je rozebraných. Bude trvat, než je dostaneme zpět. To už bude na vše pozdě. Ani kdybychom si chtěli půjčit stroje ze sousedních zemí, nestihneme to."

Král prudce vstal. "Říkáte tedy, že letos se stane to, co se děje jen jednou za několik staletí? Nepřijde podzim? Přijde rovnou tuhá zima? A protože nemáme stroje, ani náčiní, nestihneme zasít ozim a tudíž nebudeme mít napřesrok co sklidit? Nebudeme mít obilí na mouku, ani co prodat do sousedních zemí? Nebudeme mít čím nakrmit náš dobytek? Naše polnosti nic nevydělají? Ani našim zvířatům se nebude proto dařit dobře a nebudeme mít tolik mléka a vajec, jako jsme zvyklí?"

Všichni muži naráz přikývli.

"Ale to nás může zničit!" vykřikl rozzlobeně král.

Muži opět přikývli.

Král se zkroušeně zhroutil do křesla. "Dobře, teď mne tu nechte samotného. Budu přemýšlet."

Jakmile se rolníci otočili k odchodu, král si zarmouceně překryl oči dlaněmi. Juli už na nic nečekala a pelášila zpět do své komnaty, aby o všem pověděla svému myšímu příteli.

O princezně Juli a starém zapomenutém traktůrku - 1. díl

5. dubna 2018 v 14:21 | Veru K. |  Pohádky na přání
Podělím se s vámi o svou první pohádku, kterou jsem psala pro děti své dlouholeté kamarádky a díky které mě napadlo upéct Pohádečník, kde si každý může objednat svou speciální pohádku, básničku či příběh na přání. Zadání bylo prosté. Dostat do jedné pohádky princeznu i traktor. Nedomluvili jsme se na délce, a tak první pohádka byla trošku delší a já se ji proto rozhodla rozdělit na díly, aby u ní vydržely i menší děti. Na téma princezna a traktor v jedné pohádce pak vznikl úplně jiný, mnohem kratší příběh, který zde zveřejním později 😊 .


O princezně Juli a starém zapomenutém traktůrku
(napsáno pro Kačenku a Kubíka Š. ze Lhoty)

Pan táta král se zlobí


Jak začínají pohádky? Bylo nebylo…
Ale ono opravdu bylo jedno neveliké království s nevelikým zámkem. I když království to bylo maličké, kolem dokola ho obklopovaly veliké zahrady a za nimi, kam oko dohlédlo, tam byla vidět obrovská pole s širokými lány obilí. Vedle zahrad byly vystavěné zděné chlívky, stáje a kurníky. Toto království totiž vynikalo pěstováním rozmanitého ovoce a zeleniny i obilí. Chovem dobytka a šlechtěním koní.

Co lid z království nezužitkoval pro sebe, to se vyváželo do okolních zemí a tam se prodávalo za nemalý peníz. Ovoce z královských zahrad bylo totiž to nejsladší na světe, zelenina ta nejšťavnatější a mouka z obilí, umletého v královských mlýnech, byla ta nejkypřejší a nejnadýchanější, jaká se dala široko daleko sehnat. Mléko od zdejších kraviček bylo lahodné a voňavé, kozí sýr jemný a chutný a vejce od slepic jedno jako druhé, velké, s pevnými skořápkami, které se nedaly jen tak rozbít. A proto se tomuto malému království dařilo tak dobře a bylo tuze bohaté.

V královském zámku žila paní máma královna, pan táta král a jedna slečna s korunkou. Byla to princezna? Ano, to byla. Jmenovala se Julie, ale nikdo jí neřekl jinak než Juli a jako opravdová princezna skutečně nevypadala.

Byla sice moc hezká, to ano. Byla také štíhlá a usměvavá. Měla dlouhé ryšavé vlasy, zelené oči a nosík posetý pihami. Stála právě v zámecké zahradě, ale neměla na sobě nádherné zdobené šaty. Na nohách neměla obuté blýskavé střevíčky. Její ruce, uši ani krk nezdobily drahé šperky. Tato dívka vypadala docela obyčejně. Byla oblečená do pracovních kalhot s laclem, s vyšitými čtyřlístky a beruškami na kapsách. Dlouhé kudrliny měla svázané do copu, na nohách měla holiny a v ruce držela…. Proboha…. To je snad rýč? Nebýt té korunky posazené na hlavě, nikdo by neuhodl, kdo ta dívenka opravdu je.

"Juli, okamžitě si jdi umýt ruce, rodiče už tě čekají u oběda," volala na dívku postarší žena. Oblečená byla do sametových jednoduchých šatů, vlasy měla svázané do drdolu, na hlavě posazený malý klobouček a v obličeji plno vrásek, protože se právě strašlivě mračila.

Dívka se na ženu mile usmála, z čela si shrnula pramínek zpocených vlasů a odpověděla: "Ale chůvičko Evičko, nemrač se už, přijdu za chvilku. Musím ještě zasadit tuto malou jablůňku. Víš, že je hrozné vedro. Když ji tu nechám s kořeny venku, uschne a zemře. Není ti jí trochu líto?"

Chůva odpověděla: "A mně tě není líto, děvenko? Až se rodiče dozví, že se zase rýpeš v zemi, budou se zlobit a mě určitě ze služby vyhodí. Však už také dlouho chůvu potřebovat nebudeš. Už jsi velká."

Princezna zavrtěla hlavou. "Ale nevyhodí, chůvičko Evičko. Kde by sehnali tak báječnou a věrnou služebnou, jako jsi ty? Vždyť se o mne staráš celý můj život. Nikoho lepšího by si pro mě nemohli přát."

Chůva poznala, že s princeznou nic nehne, dokud nebude mít hotové, co si usmyslela udělat. Proto si nadzvedla sukni, aby si ji nepřišlápla a naštvaně oddupala zpět do zámku.

Princezna se za ní ani neohlédla, popadla rýč a snažila se co nejrychleji vyhloubit dostatečně velkou díru, aby mohla zasadit stromeček, jemuž už se začali suchem ohýbat větvičky i s lístky k zemi. Pracovala vytrvale, takže byla jablůňka za chvilku zasazená. Juli jí ještě důkladně zalila a když spatřila, že větve i listy nasály dostatek vlhkosti, usmála se. Práce byla hotová.

Za chvilku už princezna vběhla do zámecké jídelny. Dva páry královských očí se na ni přísně upřely. Paní máma královna spráskla ruce. A pan táta král řekl: " Holka jedna nešťastná, jak to zase vypadáš? Nemůžeš se alespoň k tomu obědu hezky ustrojit?"

"Ale tatínku," zavrtěla princezna hlavou a vysvětlila mu, "to by přece byla ztráta času. Čeká mne dnes ještě plno práce venku, nemohu se zdržovat neustálým převlékáním."

"Ach, Juli," povzdechla si paní máma královna.

"Ach, Juli," povzdechla si chůvička Evička, která všechno slyšela, protože vešla do jídelny těsně za princeznou.

"Ach, Juli," povzdechl si pan táta král.

Pak práskl rukou do stolu, rychle vstal a zahromoval: "Juli, právě mi došla má královská trpělivost. Jak dlouho se chceš ještě hrabat v zemi? Jak dlouho chceš vyrážet na pole s našimi rolníky? Není v pořádku, aby princezna dovedla řídit traktor nebo kombajn. Princezny neví všechno o pěstování ovoce, zeleniny a sklizni obilí. Neumí sekat, kosit, rýt a sázet. Neumí podojit krávu, vyrobit sýr, ani sypat zrní slepicím. Princezny mají být líbezné a něžné. Mají se věnovat hudbě, tanci, poezii. Princezny by měly sedět u vyšívání nebo malovat krajinky. Měly by se hezky oblékat, česat a zdobit. Vždyť se na sebe podívej, děvče nešťastné! Kdekdo by si tě mohl splést s naší děvečkou a to ještě k tomu oblečenou do kalhot."

Juli sklopila oči. "Tatínku, nevyčítej mi prosím, že chci být užitečná. Práce v zahradách, na poli i mezi zvířaty mi dělá radost."

Pan táta král zavrtěl hlavu. "Ne, děvče, takhle to dál nejde! Jednou jsi princezna a tak se jako princezna musíš chovat. Na práci tu máme sloužící a vskutku královsky je platíme. Jdi se okamžitě do své komnaty převléknout do slušných šatů a pak si ještě promluvíme! Hodně se toho bude muset změnit."

Sen o sukýnce

3. dubna 2018 v 10:41 | Veru K. |  Básničkování - říkačky a rýmovačky

Plakala malá housenka,
že ke štěstí chybí jí sukénka.
Že když slyší muziku někde hrát,
chtěla by vesele tancovat.

Prý pestrou sukýnku chtěla by mít,
na lučním bále si zatančit.
Sukýnkou točit, sukýnkou vlát,
na všechny kolem se usmívat.

Neplač už, housenko, jdi klidně spát,
o pestré sukýnce nech si teď zdát.
Do kukly schovej se, sni sladce sni,
noc skryje do ticha to špatné v tvém dni.

Kohoutek kokrhá, podívej svítá,
ráno už přichází, slunce tě vítá.
Kukla se otvírá, motýlek vylétá,
křídla svá rozpíná, odlétá do léta.

Housence splnil se největší sen,
přes noc stala se motýlem.
Nechce již sukýnku, má pestrá křídla,
v kapičce rosy pyšně se zhlídla.

Motýlí slečna na nebi skotačí,
když může létat, je svět hned jinačí.
Křídly si mávat, ve větru vlát,
už může na louce tancovat 😊 .