Pokud je vám stejně líto jako mně, že se v dnešní přetechnizované době mezi dětmi kamsi vytrácí láska ke knihám, příběhům a prostému čtení, pak jste zavítali na ten správný blog.

Velmi se mi líbí nápad osobních knih, které najdete a můžete si objednat na knižním trhu…kdy se malý čtenář ocitne v centru příběhu jako hlavní hrdina. To je cesta, jak dítě zaujmout 😊, donutit ho přečíst či vyposlechnout děj od začátku až do konce. Příběh je však předem daný. Proč tento skvělý (ne můj) nápad trochu nerozvinout? Vytvořme dítěti pohádku / příběh rovnou na míru. Má nějakou oblíbenou hračku? Činnost? Kamaráda? Postavu? Je jídlo, které staví nad vše ostatní? Má rádo nějaké místo? Tráví čas jen se svým zvířecím mazlíčkem? Nosí rádo nějaké tričko, šaty? Má…??? Je toho tolik na co se ptát. A tolik různých pohádek by tak mohlo spatřit světlo světa. Pohádek, které by se dotkly vašeho dítěte.

A proto jsem pro vás upekla Pohádečník. Blog, na kterém si pro své dítě můžete objednat pohádku na přání. Samozřejmě zcela zdarma! Kde najdete i jiné pohádky z mého šuplíku, které jsem kdysi napsala, nebo teprve napíšu a hodlám je do šuplíku strčit. Bude tu místo i pro básničky a rýmovačky a též pro Dětský koutek, kam budu vkládat tvorbu svých dětí a možná, pokud si Pohádečník najde své čtenáře i práce jiných nadaných kluků a holčiček, které by stálo za to zveřejnit.

Vítejte tedy! Snad se vám zde bude líbit .

O princezně Juli a starém zapomenutém traktůrku - 2. a 3. díl

6. dubna 2018 v 7:35 | Veru K. |  Pohádky na přání
Královský rozkaz
Po těchto slovech Juli do své komnaty doslova prchla. Jakmile za sebou zavřela dveře, smutně se posadila na velkou postel s nebesy a oči si překryla dlaněmi. Potom zašeptala: "Huberte, jsi tady? Huberte! Kde se zase touláš, když tě potřebuji?"

V rohu komnaty to zašramotilo a z poza skříně vylezl veliký myšák. Nebyl to právě domácí mazlíček, který by se k princezně do zámecké komnaty hodil. Ale i Juli byla výjimečná a nevšední princezna a tak spolu s myšákem tvořili výbornou dvojici. A navíc, nikdo o jejím domácím mazlíčkovi neměl ani ponětí, ač myšák byl princezniným přítelem již pěknou řádku let. Kdyby se o něm vědělo, jistě by to na zámku vzbudilo další královské pozdvižení.

"Á, tady jsi Huberte," usmála se princezna na myšáka, když si ho konečně všimla. "Já vím, že jsi zase šmejdil v zámecké kuchyni a jídelně. Měl jsi zase hlad, viď? Jednou tě to neustálé mlsání přivede do velkého maléru."

Princezna nad tou představou zavrtěla hlavou a potom se kamaráda zeptala. "Slyšel jsi tatínka, Huberte?" Když myšák pokýval hlavou, pokračovala. "Myslím, že tentokrát je opravdu zle. Mám strach, že mi tatínek zakáže pracovat na poli, možná mě nepustí ani ke zvířatům a třeba ani nebudu smět do našich zahrad. Jestli je to pravda, co si počnu, Huberte?"

Myšák začal pobíhat po komnatě sem a tam, tam a zase sem, rozčileně pískal a rozhazoval tlapkami.

"Já vím, já vím, tatínek král už nejednou vyhrožoval, že mi hospodaření jednou pro vždy zakáže, ale nikdy svou hrozbu neuskutečnil," zavzpomínala princezna. Myšák se zastavil a opět pokýval hlavou.

"Přesto," zašeptala Juli: "mám nyní zvláštní šimrání. Tušení, že tentokrát bude všechno jinak, že opravdu tatínkovi došla jeho královská trpělivost."

Myšák opět začal pobíhat sem a tam, tam a sem, pískal a chloupky na hřbetě měl zježené. Potom vyšplhal princezně na rameno a něžně se přitulil k její hlavě. Princezně se po projevu jeho náklonosti v očích zaleskly slzy dojetí.
Potom tiše pravila: "Já vím, že ty mne neopustíš, Huberte, ať se stane cokoliv. A to co se stane nezjistím, pokud se rychle nepřevléknu a nevrátím se za tatínkem a maminkou zpět do jídelny."

Jen co to dořekla, něžně sundala myšáka ze svého ramene a položila ho do měkké postele. "Ty tu na mne počkej, Huberte, vše ti pak povím."

Juli se rychle převlékla do slušných princeznovských šatů zdobených krajkou a mašličkami a utíkala zpět do jídelny, aby už tu rozmluvu s tatínkem měla za sebou.

Pan táta král i paní máma královna už na ni čekali. "Posaď se, Juli!" vybídl tatínek svou dceru, jen co vešla dovnitř jídelny.

Jakmile princezna dosedla na židli, pan táta král spustil: "Juli, již nejsi dítě. Jsi princezna téměř na vdávání. Žádný princ si za ženu nevezme princeznu od krav, která na podzim vyráží na pole, aby sela ozim a v létě ho spolu s ostatními sklízí."

Král se hrozivě odmlčel a pak svůj proslov dokončil. "Teď se, mé dítě, pořádně najez a po obědě již pro tebe začne nový život. Takový, jaký si měla žít od začátku. Život princezny a ne děvečky či rolníka. Máš přísný zákaz účastnit se jakékoliv práce na poli, v zahradách či ve stájích a chlévech. Tvůj pobyt zde na zámku se omezí jen na komnaty, ve kterých budeš moci číst, malovat a studovat vše, co se pro pravou princeznu sluší a patří. Budeš se řádně oblékat a česat, abys, až se jednou vdáš, manželovi nedělala ostudu. Koneckonců jsi má jediná dcera a celé naše království připadne tobě a tvým dětem."

Král byl s proslovem hotov, užuž si sedal na svou královskou židli, když si ještě na něco vzpomněl: "A pokud se, Juli, budeš chtít vypravit ven do zahrad, nebo do zámeckého parku, pak tě vždy někdo musí doprovodit. To ti povídám! Rozuměla jsi, holčičko?"

Juli polkla a smutně přikývla, oči upřené do svého talíře, ve kterém chladla polévka. "Ano, tatínku králi," špitla tiše a pak už neřekla jediné slůvko, mlčky snědla celý oběd a odešla do své komnaty, aby se tam mohla vyplakat ze své bolesti.



Na království se žene pohroma


Jak pan táta král řekl, tak se stalo. Ale pro Juli to bylo dlouhé a nešťastné období. Chovat se jako princezna, to nebylo nic pro ni. Měla dvě šikovné ruce zvyklé pracovat. Teď jen zahálely. Chyběl jí pobyt venku mezi prostými lidmi i mezi zvířaty. Nyní byla zavřená doma, ven vycházela jen zřídka. Nechtěla si připomínat, o co na poli, v zahradách i v chlévech přichází. Snažila se číst, ale na čtení neměla pomyšlení. Snažila se malovat, ale neuměla to. Hezky se strojila, ale na tváři měla neustále smutný výraz. Oči měla často plné slz. Chřadla. Už se nedokázala z ničeho radovat. Nikdo ze služebnictva se na to její utrpení nedokázal dívat, ale nikdo nic neřekl. Co přikázal král, to se muselo dodržet.

Hubert, Julin věrný přítel často vybíhal ven, ale brzy se zase vracel, aby mohl kamarádku informovat, co se za zdmi zámku děje. Jenže Juli neuměla myší řečí. Snažila se myšákovi ze všech sil porozumět, ale bylo to marné. A tak den za dnem, týden za týdnem, smutně a pomalu plynuly.... až jednou……

Juli právě seděla u okna a toužebně vyhlížela ven, když si všimla, že se dole v zahradě něco děje. Před stráží tam stálo několik rolníků, všichni rozčileně máchaly rukama a snažili se překřičet jeden druhého. Juli pootevřela okno, aby mohla poslouchat jejich hlasy.

"Musíte nás pustit ke králi!" Volal právě jeden z rolníků. Další rolník hrozil rukou na jednoho ze strážců, "to nepočká, chlape! Jestli se to král ihned nedozví, bude z toho pořádný malér."

Strážní se na sebe podívali, pak pokrčili bezradně rameny a pustili rozčilené rolníky do zámku.

Juli rychle zavřela okno, chvilku rozrušené přecházela po komnatě a pak se otočila na svého kamaráda, který právě odpočíval stulený na polštáři v princeznině křesle. "Slyšel jsi to také, Huberte?"

Myšák líně pokýval hlavou a princezna znovu promluvila. "Určitě půjde o něco vážného, jinak by rolníci tolik nenaléhali, že musí jít za tatínkem. Musím zjistit o co jde." Hubert znuděně opět položil hlavu na tlapky a zavřel oči.

Princezna už na nic nečekala a vyběhla ven z komnaty. Před dveřmi královského sálu se zastavila a nakoukla klíčovou dírkou dovnitř. Rolníci už tam stáli. Byli nastoupení před králem a právě mu něco překotně sdělovali. Král je pozorně poslouchal a čím dál víc se mračil.

Juli opatrně a potichu otevřela dveře na malou škvírku a strčila ucho dovnitř.

"Na mou věru, pane králi," prohlašoval právě jeden z rolníků. Ostatní muži horlivě přikyvovali. "Byli jsme si to ověřit u Rozáry, bábi kořenářky. Všichni, co jsme tady, víme, že je to stará čarodějnice a zná spoustu podivných věcí. Určitě umí i čarovat. Ale také vykládá karty a věští budoucnost. Rok co rok za ní posíláme jednoho z nás, aby nám předpověděla, jaká bude úroda."

"Vím, vím," pravil král. "A Rozára vám to předpověděla?" zeptal se.

Všichni muži do jednoho sklopili své hlavy. "Ano pane králi a Rozára se nikdy nespletla."

"To je zlé, moc zlé," kabonil se král. "Co si jen počneme?"

"Nevím, pane králi," odpověděl nejstarší z mužů. "Je po žních. Všechny naše stroje a pracovní náčiní jsou na dílnách, kde se připravují na další sezonu. Spousta strojů je rozebraných. Bude trvat, než je dostaneme zpět. To už bude na vše pozdě. Ani kdybychom si chtěli půjčit stroje ze sousedních zemí, nestihneme to."

Král prudce vstal. "Říkáte tedy, že letos se stane to, co se děje jen jednou za několik staletí? Nepřijde podzim? Přijde rovnou tuhá zima? A protože nemáme stroje, ani náčiní, nestihneme zasít ozim a tudíž nebudeme mít napřesrok co sklidit? Nebudeme mít obilí na mouku, ani co prodat do sousedních zemí? Nebudeme mít čím nakrmit náš dobytek? Naše polnosti nic nevydělají? Ani našim zvířatům se nebude proto dařit dobře a nebudeme mít tolik mléka a vajec, jako jsme zvyklí?"

Všichni muži naráz přikývli.

"Ale to nás může zničit!" vykřikl rozzlobeně král.

Muži opět přikývli.

Král se zkroušeně zhroutil do křesla. "Dobře, teď mne tu nechte samotného. Budu přemýšlet."

Jakmile se rolníci otočili k odchodu, král si zarmouceně překryl oči dlaněmi. Juli už na nic nečekala a pelášila zpět do své komnaty, aby o všem pověděla svému myšímu příteli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama